Havlovy zahálčivé děti si chtějí užívat. A vyžadují jistoty

Václav Havel často opakoval, jak se těší, až se do společnosti naplno zapojí generace, která už šla do školy po pádu totality. Těšil se, jak budou na rozdíl od těch, kdo zažili třeba jen pár formativních let v základní škole před rokem 1989, idealističtí, nekompromisní, odvážní a zvědaví, čímž hravě převálcují předchozí totalitou handicapované generace, a rychle je díky tomu vytlačí z nejvyšších pater společnosti v politice, ekonomice i myšlení. Mluvil o těch, jimž je dnes pod třicet. Ve světě se jim říká generace Y nebo Millennials. Jsou to lidé narození mezi lety 1984 a 1996. U nás je můžeme pracovně pojmenovat Havlovy děti.

V západní Evropě i ve Spojených státech se o této nastupující generaci, která by měla převzít řízení společnosti, vede tradičně živá a často vyhrocená debata. Švédský institut Universum teď zveřejnil obsáhlou studii, mapující názory, hodnoty a priority mladých ve více než čtyřiceti zemích včetně České republiky. Využil k tomu odpovědí více než 16 tisíc respondentů, což dává šanci na dosud ojedinělý globální vhled. Studie přišla zrovna do pětadvacátého výročí 17. listopadu 1989 a to je dobrá příležitost k hlubšímu pohledu na Havlovy děti. Naplnila se očekávání, která do nich první polistopadový prezident vkládal? V čem jsou jiní než předchozí generace, jíž je dnes mezi 30 a 44 lety?

Další číslo Týdeníku ECHO: Havlovy děti: lenivé a chtějí si užívat. Kritická zpráva o generaci dnešních dvacátníků. pic.twitter.com/7CiWnq51Xk

— Echo24.cz (@echo24cz) November 27, 2014

Mezi těmito dvěma generacemi je veliký rozdíl. Ta starší se dá označit za yuppies. Jsou to lidé, pro něž výkon a nasazení znamenal mnoho a byli mu ochotni obětovat hodně ze svého pohodlí. A vlastně si to ani neuvědomovali, protože byli stržení euforií doby. Jako velmi mladí obsadili rozhodující místa ve společnosti, na něž by se v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem nikdy nedostali. Prošli jsme unikátní epochou se třicetiletými ministry, poradci, generálními řediteli, manažery, šéfredaktory, a dokonce členy bankovní rady ČNB, jimž nebylo ani třicet, když rozhodovali o směřování země. Museli být odvážní, rozhodní a pracovití, protože je do toho doba přirozeně tlačila. I proto se na svůj věk a poměry ve vyspělých zemích podstatně víc zajímali o veřejný prostor a formovali ho. Byla to poslední neinternetová generace, která byla zvyklá jednat tváří v tvář a ne z pohodlí odcizeného virtuálního prostoru. A byla to také generace kompaktní a nepříliš rozdělená. Svoboda a příležitosti pro ni byly formativními zážitky a příliš netoužila po jistotách. Byla exotická tím, že na rozdíl od vyspělých zemí Západu volila silně doprava. Velká část dávala přednost klasickému liberalismu, s co nejmenší rolí státu. Když dospěla k věku volebního práva, dávala (za vysoké volební účasti) hlasy ODS, ODA a později Unii svobody. Tyto strany mívaly nejvyšší podporu právě mezi tehdejší generací 30-.

Celý obsáhlý text si můžete dočíst v Týdeníku ECHO. Koupíte ho v trafikách, můžete si ho předplatit, anebo číst v elektronické verzi. 

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.