Stát jako firma. Krádež svobody, absence morálky a státní korupce

Přijde Roubíček ke Kohnovi do krámu. Nakoupí si a platí. Kohn mu podává stvrzenku se slovy: „Roubíček, vezmou si ten papír.“ „Kohn, já ho ale nepotřebuji; já jim věřím“. „Ne, ne. Musej si to vzít. To je to Babišovo EET!“ „Kohn, nechaj si to. Já nic nechci.“ „Roubíček, ale je na to nový zákon.“ „Vzpamatujou se, Kohn. My Židi a Nový zákon…?“

Nedalo mi to, abych se jako člověk, který nezávisle na sobě řídil firmu i stát, protože souběh mi přišel časově a eticky nepřijatelný, nevyjádřil k tématu „Stát jako firma“, nota bene „rodinná firma“. Toto laciné heslo společně s tajnosnubným a nekontrolovatelným „Bude líp“ nebo výhružným „Bude ještě líp“ na nás vystříkne už při otevření mléka z Olmy, vyteče na nás kousnutím do párku z Kosteleckých uzenin, skřípe nám mezi zuby v rohlíku z Penamu, hrne se na nás z AB médií a AB billboardů a zapáchá při každém tankování pančované nafty. A to nemám osobní zkušenost s umělým oplodněním…

Pravdou je, že po schválení „Lex Babiš“, kdy o účinnosti zamýšlených dopadů lze s úspěchem pochybovat a Ústavní soud podle mého odhadu tuto sice pochopitelnou, nicméně účelovou normu shodí se stolu, vzal Andrej trochu zpátečku. Tradičně ubrečeně poplival soupeře, ublíženě si postěžoval, zpochybnil sám sebe, omluvil se a začne teď zjevně propagovat ve svém kultovním hesle drobnou, kosmetickou změnu. Nové znění pro příští volby bude pravděpodobně znít: „Stát jako svěřenecký fond“, v překladu: „Svěřte mi ty státní fondy...“

Vraťme se ale k tématu. Lze vůbec stát řídit jako firmu? Určitě trochu ano, když tou firmou myslíme obecně Českou republiku a ne Agrofertistán. Ano, míníme-li v demokratickém rozhodovacím procesu prosazovat úspěšné firemní principy: efektivitu, flexibilitu a kvalitu rozhodovacího procesu, zjednodušování byrokracie, nákladovou optimalizaci, motivaci. Ne, pokud je to podle toho vtipu, kdy je na vládě před Andrejem navršena obrovská hromada zákonů sloužící ke zvýšení blahobytu občanů a vedle je malý papírek se jménem toho občana. Ne, pokud tou firmou AB myslí firmu vlastní a bere si 10 milionů účastníků zájezdu, myšleno občanů jako rukojmí nebo jako vlastní zaměstnance se smlouvou na dobu určitou. Horší než tímto způsobem řídit stát jako vlastní firmu je řídit vlastní firmu jako stát. Tam by ale trest přišel velmi brzy v podobě narůstání nákladů, poklesu zisku, krachu a odchodu z trhu.

Jsou svoboda, demokracie a tržní ekonomika dány navždy? Dědí se? Jsou něčím, někým ohrožovány a ohroženy? Prožíváme jenom krizi finanční, ekonomickou, krizi liberálního kapitalismu, nebo i kulturní, hodnotovou, systémovou, migrační, civilizační? Proč vlastně demokracie, jednotlivci i vlády selhávají? Jaké to má ekonomické konotace? Je to nevyhnutelný proces? Dá se selhávání demokracie vysvětlit? Může člověk vlastnící celý potravinový řetězec, klíčová média, který přímo řídí rozhodovací proces a současně zastupuje vůli lidu v Parlamentu řídit stát jako firmu? Neměl by, že? A proč tedy ne? To jsou otázky, na které bychom měli nalézt odpovědi dřív než dojde k bodu zvratu a nám bude umožněno se ptát buď v emigraci nebo v nějakých lágrech. Přesun majetku do svěřeneckého fondu podstatu pouze zamlží, střetu zájmu a podezření ze zneužití nezabrání.

Je „všetko rozkradnuté“ nebo to právě začalo? Rozkrádání svobody v osobním vlastnictví… Představme si, že lid jako vlastník, zastoupený poslancem Babišem, úředník, správce – dejme tomu ministr financí, ale i zákazník, např. soukromá korporace Agrofert, jsou jedna a tatáž osoba, nechající si jakoukoli pochybnou transakci či výhodu spoluschválit vládou a spoluposvětit Parlamentem. Je to taky korupce? Pamatuje vůbec ekonomická teorie na tuto variantu? Obávám se, že nikoli. To není malá domů do hluboké kapsy upoceného úředníčka s klotovými rukávy; to je VELKÁ domů v řádu desítek miliard, posvěcená legálním rozhodovacím procesem a minimálně trojjedinou rolí jedné osoby. Nikdo ale nemůže být současně Bůh otec, Syn i Duch svatý. Jde o naprosto grandiózní střet zájmů z povahy věci a ani mediální masáž to nevyčistí. Je to tedy korupce? A nebo něco horšího? Obávám se, že b) je správně. Souběh vlády oligarchických a korporativistických struktur s protikorupční rétorikou tady kdysi již byl a nedopadlo to dobře… Pokud předseda strany, současně místopředseda vlády a ministr financí, současně vlastník největšího českého korporátního seskupení a současně rozčílený občan – „nepolitik“ (který se filantropicky postavil do čela stejně rozčíleného davu a ukázal mu viníky, směr a cíl) začne dominovat veřejné kolektivní volbě, jedná se o čistokrevnou a esenciální podobu střetu zájmu a multiplikaci maximálního užitku. Navíc sám sebe mediálně kontroluje. Nazval bych toto schéma „bolševikův nesplněný sen“…

Jednu věc nicméně musíme Andreji Babišovi přiznat. Tím, že může vlastně dobývat rentu – v překladu loupit, bez dodatečných transakčních nákladů – v překladu bez korupce, splnil svůj slib a přirozeně snížil míru korupce v České republice zásadním způsobem o svůj vlastní bývalý podíl. Za to je třeba mu poděkovat… A ještě jedna pochvala navíc, abych nebyl nařčen z podjatosti. Andrej je geniální stratég. Nenabízí sice nic dnes a asi ani zítra, ale směňuje to přesto za zatím minoritní podíl ve firmě Česká republika, ve které má nicméně manažerskou kontrolu. Dělá to stejně jako druhdy v Kosteleckých uzeninách i jinde a jak byl po léta zvyklý. Další jeho postup a scénář je předvídatelný. Přijde za majoritními spoluvlastníky a řekne jim: „Viete vy čo? Chcel by som kúpiť ten váš podiel. Našiel som volajaké kostlivce v skrini, no nik to nemusi vedieť. Viete, všetko ste rozkradli a ja neznesiem odpor. Chcem to celé.“ Miluji jednoduché vize a přímočaré strategie! I Babišova strana ANO je zcela mimo kategorie i zvyklosti. Je současně korporací, rétorikou a metodami prvkem „občanské společnosti“ a je nepochybně zájmovou stranou. Tato zájmová skupina lobuje sama sebe k získání výhod pro naplnění strategie svého jediného vlastníka. Andrej je tak demonstrací jednoho z mých axiomů: „Ano, představenstvo má mít lichý počet členů, ale tři je moc...“ Výkonní pracovníci Agrofertu, kteří nejlépe znají podnikatelský záměr vůdce a za jeho naplnění jsou placeni, postupně obsadí rozhodovací funkce ve firmě Česká republika a rozhodují ve shodě s business plánem. Nakoupené mediální ksichty dělají pouze stafáž a po upotřebení jsou hozeni do koše.

Dopouští se tedy Andrej Babiš korupce a „kradne“ nebo ne? Pro vysvětlení motivace ke korupčnímu chování jsou důležité ekonomické teorie dobývání renty zájmovými skupinami a principy fungování byrokracie. Rentu dobývají zájmové skupiny/strany pomocí škály byrokratických nástrojů, regulací, kvót, zneužitím externalit, pomocí dotací, rozhodnutím vlády, resp. Parlamentu. Řídit stát jako vlastní firmu a pomocí těchto legálních nástrojů dobývat rentu; to znamená přesměrovávat vzácné zdroje a výhody žádoucím, tedy vlastním směrem bez dodatečných nákladů byl do této doby nerealizovatelný cíl všech zájmových skupin. A současně využívat boje proti korupci jako prostředku k získání hlasů… Andrej je opravdu génius! Smekám. Nikdy jsem nebyl ani tak kreativní, ani tak důsledný.

Je jasně prokázáno, že míra korupce roste s velikostí státu, s mírou přerozdělování, s nárůstem regulací, subvencí, dotací, veřejných zakázek a arbitrárními rozhodovacími procesy. Všude tam, kde je zásahem státu vytvořeno prokorupční prostředí, korupce zákonitě vzniká. Na redukci korupce platí stále standardní recepty. Zlepšování institucionálního prostředí, lepší vládnutí, redukce státní agendy a nadbytečných činností, redukce regulatorních nástrojů, redukce dotací, subvencí, veřejných zakázek, snížení přerozdělování a transparentní veřejná správa. Nezdá se, že by to byly Babišovy priority. Naopak.

Mohli bychom popsat tuny papíru a mapovat důsledky řízení státu jako vlastní firmy. Je to zbytečné. Každý soudný člověk ví nebo tuší, o co jde. Tady přece ale už nejde jen o ekonomickou moc. Tady jde o moc politickou. Piranoidní drancování trhu přerůstá v paranoidní touhu po moci. Věta: „Nechci, aby mi ministerstvo po volbách rozdrbala jiná strana“ je neuvěřitelně arogantní a současně mesiášská. Andreji Babišovi už nejde jenom o umístění ve Forbesu, ale o definitivní ovládnutí represivních složek státu a totální kontrolu. Neřeší-li však někdo morální dilema v businessu, nečekejme, že ho najde v politice. Absence základní morálky v politice společně s mocenským apetitem nicméně vede k totalitě. Teď jen ztratit strach a postavit se tomu. Vždyť pro vítězství zla stačí jenom mlčet! Před minulými volbami jsem v textu „Zastavme ho“ před Andrejem Babišem varoval. Asi jste to nepochopili. Další omyl je konečná. Můžeme mu vyčítat leccos, lenost a nedůslednost to ale není. Andrej Babiš totiž nepoužívá Orwella jako varování, ale jako manuál!