Červené oko Marsu

KOMENTÁŘ

Červené oko Marsu
Povrch planety Mars. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Uprostřed všech starostí, které nám připravují jiní lidé, se snad občas přece jen vyplatí vzhlédnout od špiček vlastních bot a zadívat se na podzimní nebe – aspoň v těch vzácných chvílích, kdy se mraky roztrhají a je vidět hvězdy. Září mezi nimi červená skvrnka jménem Mars, toho času nápadně blízko k Zemi. Pouhých šedesát milionů kilometrů.

Na kosmické poměry to není daleko, ale na poměry lidské civilizace ano. Zatím jsme tam poslali jen několik sond, včetně vozítek, která rychlostí rozvážného hlemýždě zmapovala kousek cizí planety a poslala nám zpátky domů řadu fotek. Let s lidmi byl až donedávna sci-fi, vždyť i na náš vlastní Měsíc jsme se už nepodívali padesát let a horko těžko se tam teď máme vracet.

 

Projekt Artemis, ke kterému se Američané zavázali, má vyjít dost draho. Jenže Mars pořád láká. Na snímcích zaslaných sondami vidíme cizí svět, kamenitý a prašný, který ale není prost půvabu: vyschlé řeky, sklánějící se úbočí hor, černá lávová pole, propasti, rozložité sopky a rozlehlé roviny, nad kterými se klene lososově růžové nebo temně modré nebe. Západ slunce vypadá z Marsu skoro stejně jako od nás, jenom ten kotouč sklánějící se k obzoru je o něco menší. A zdejší den, zvaný sol, trvá 24 hodin a 37 minut. Zase skoro jako na Zemi.

Tahle planeta se něčím liší od zbytku vyprahlé či zmrzlé sluneční soustavy. Jednoho dne by nám lidem snad opravdu mohla být nejenom základnou, ale druhým domovem. Začíná nám být na Zemi poněkud těsno, takže přelít se mimo její hranice by bylo přirozeným řešením. A na marsovských píscích je prázdno, nežijí tu žádní domorodci, z jejichž vytlačení, asimilace či nedejbože genocidy by noví kolonisté mohli mít bolavé svědomí. Je to svět, který zatím patří jenom prachu, větru a ledu.

Také je to svět studený a ne příliš pohostinný, tekoucí vodu na něm nenajdete, atmosféra je řídká a v půdě se vyskytují jedovaté perchloráty. Zbudovat tady první lidská sídla nebude jednoduchá práce a vyjde to také asi draho. Aby kolonie dosáhla určité samostatnosti, potřebovala by odhadem milion obyvatel pečlivě vybraných profesí. A neskutečné množství technického vybavení, protože zreplikovat celou zemskou průmyslovou infrastrukturu na jiné planetě bude těžké. Dlouho šlo o myšlenku na pomezí sci-fi a pohádky, poslední dobou se ale dostává do kategorie „obtížně a draze, ale dosažitelného“. Na základě Boca Chica v Texasu právě technici svařují z nerezové oceli experimentální loď SN-8 a první nosič Super Heavy, budoucí součásti obřího systému Starship. Má jít o nejsilnější raketový nosič od časů Saturnu V, který kdysi vynesl americké astronauty na cestu k Měsíci. Na rozdíl od Saturnu V má ale tahle kombinace být levná na konstrukci i na provoz, jeden start má přijít na pouhých pár milionů dolarů; u staré měsíční rakety to byla miliarda. Právě tento rozdíl by měl znamenat, že marsovský projekt Elona Muska by měl být reálný.

I tak zbývá ještě mnohé k vyřešení, hlavně to, jak kolonisty při několikaměsíčním putování meziplanetárním prostorem udržet naživu, nakrmit a ochránit před kosmickým zářením. Ale neurčitá bariéra vzdálených slibů byla narušena. Nová raketa má poprvé odstartovat už příští rok. A Muskova firma SpaceX má za sebou dost kosmických úspěchů na to, aby vůči tomuto slibu nebyl člověk úplně skeptický. Její znovupoužitelná raketa Falcon 9 v posledních letech úplně přeorala trh s vynášením družic a na oběžné dráze už poletuje šest set nových družic Starlink, zárodek globálního gigabitového internetu. Ačkoliv ještě určitě nastanou technické komplikace, dá se věřit tomu, že stometrový ocelový obr jménem Starship se blíží ke své reálné premiéře. Až zase půjdete večer ven a bude jasno, podívejte se na ten Mars nad hlavami, přátelé. Zatím je prázdný, ale jednoho dne, třeba za čtyři roky, třeba za deset, se někdo z něj bude dívat zpátky na Zemi.

×

Podobné články