Jak se správně vítá Putin

Jak se správně vítá Putin
Vladimir Putin v Budapešti uctil rudoarmějce z roku 1956 Foto: Foto: reuters
Komentáře

Petr Holub

Devadesátá léta byla ve znamení hesla „Zpátky do Evropy“, kdy se jednotlivé státy bývalého sovětského bloku předháněly v tom, kdo dříve splní podmínky vstupu do společenství západoevropských zemí, kterému se později začalo říkat Evropská unie. Ve druhém desetiletí se trend obrátil. Východoevropské státy dostaly, co chtěly, konkrétně všechny výhody evropského hospodářského prostoru, a teď se mnohé z nich chtějí z politického vlivu Evropské unie osvobodit.

Východoevropské země dostaly minulý týden k dispozici odstrašující příklad, jak končí politika podle hesla „Zpátky z Evropy“. V Budapešti proběhla schůzka ruského prezidenta Vladimíra Putina s maďarským ministerským předsedou Viktorem Orbánem. Opoziční média ji hodnotila s hlubokou skepsí a zřejmě vystihla silný otřes, kterou část maďarské společnosti zažila. Ruská vojska odtáhla z Maďarska v roce 1991, teď slavil ruský prezident triumfální návrat. Bylo to prý, jako by se svrchovaný vládce vracel do země, kterou na čas svěřil úslužnému místodržiteli. Orbán provedl Putina Budapeští a skromně asistoval projevu, kde ruský prezident slíbil lepší ceny plynu a včasnou dostavbu nových atomových reaktorů v elektrárně Paks. Stalo se to v den, kdy jednotky ukrajinských separatistů s ruskou podporou ovládly město Debalceve, Orbán se přesto přihlásil k roli trojského koně Rusů v Evropské unii a slíbil, že se zasadí za zmírnění protiruských sankcí. Jenom polofašistická extrémistická strana Jobbik si stěžovala, že vstřícnost k Rusku mohla být ještě větší. Orbán totiž nevysvětlil, jak konkrétně protiruské sankce zablokuje, a proto se mu nedá věřit, že to skutečně udělá.

Orbán svým přijetím Putina neudělal nic menšího, než že opět postavil psychologickou hradbu mezi Maďarskem a západní Evropou, kterou se v uplynulých desetiletích sám snažil strhnout. Západ si je toho vědom, zvláště v případě Maďarska nejcitlivější rakouská společnost. Podle komentářů z Vídně Orbán vyšel Putinovi vstříc, protože se mu líbí jeho vláda, která postupně odbourává demokracii a předává moc neliberálním a oligarchickým strukturám.

Maďarský příklad připomněl, že v mezinárodní politice neexistuje prázdný prostor. Kdo chce odejít z Evropy směrem na východ, ten se dostane do jiného silového pole a bude konfrontován s agresivní politikou Ruska. Pokud v něm chce získat spojence proti příliš náročným bruselským úředníkům a získat nějaké výhody, musí se mu plně podřídit.

Revanš bývalých

Blízkost k Rusku propaguje i u nás řada významných politiků a tím se také Česká republika ocitá na šikmé ploše. Tuzemští reprezentanti se převážně hlásí ke stanovisku, že jsme pevnou součástí Evropské unie, je však třeba udržovat dobré vztahy také s Ruskem. Nutno upozornit, že se pod tuto definici vejde i role „trojského koně“, kterou chce vykonávat Orbán.

Proti evropským sankcím vůči Rusku se u nás už vyslovili kromě prezidenta Miloše Zemana také ministři Andrej Babiš a Jan Mládek, vedle nich také třeba Strana svobodných. O tom, že jsou někteří politici v silovém poli Ruska, svědčí i to, že označují Ukrajinu za umělou konstrukci, která se zákonitě rozpadá, případně zhodnotí Donbas jako málo významný konflikt a za hlavní riziko pro Evropu označí agresi Islámského státu.

Další politici zdůrazňují potřebnost ruského prostoru pro český export. V týdnu, kdy bylo dobyto Debalceve, vydaly ministerstva financí a průmyslu zprávu o tom, že České exportní banka najde další miliardy na podporu exportu do Ruska. Přitom bylo zapomenuto, že se podpora východního vývozu v minulých letech bez skrupulí rozkrádala ve spolupráci českých a ruských podnikatelských klik. Součástí energetické koncepce se stal plán na stavbu dalších jaderných bloků v Temelíně, který se může snadno interpretovat jako pozvánka Rosatomu. Česko není Maďarsko, ale přesto je vidět, jak se na stranu Ruska proti Evropě čas od času postaví skoro každý politik. Výhodou je skutečnost, že přes převládající proruský sentiment vrcholné politiky zůstává nejsilnější vládní stranou dosud prozápadní sociální demokracie a že tedy zahraniční vládní politika zachovává evropské standardy.

Zdánlivě o mnoho nejde. Lidé přece mohou mít různé názory, například také na Ukrajinu. Je rozumné hledat ekonomický profit a příliš se nezatěžovat politickou situací, která se stejně pořád mění. Jenže Orbán už předvedl, jak takové námluvy končí. Najednou se objeví v hlavním městě středoevropské země Vladimír Putin a tamní premiér se může přetrhnout, aby předvedl svou podřízenost. Lidé najednou zjistí, že se jejich země opět stává gubernií Ruska, v lepším případě užitečným idiotem na šachovnici evropsko-ruské politiky. Česko dnes ještě může spoléhat, že Sobotkova exekutiva nebude Putinovi přímo podlézat, u dalšího premiéra, zvlášť pokud by šlo o prezidentova souputníka, nebo přímo o šéfa ANO Babiše si tím už nemůže být nikdo jist.

Obrat východní Evropy od Západu zpátky k Rusku není možné podceňovat, protože nenastal souhrou náhod, ale drží se určité historické logiky. Také v české politice se stejně jako v Maďarsku, na Slovensku, v Rumunsku atd. začala u některých protagonistů, kteří byli dříve spojeni s komunistickým režimem, projevovat dosud skrytá touha po revanši. Bývalí aparátníci a jiní odchovanci reálného socialismu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století museli pětadvacet let sledovat, jak se země posunuje na západ, a teď je pro ně Putinův mocenský vzestup vítanou příležitostí obrátit kormidlo. Protože to je i vzhledem k jejich věku poslední příležitost, jak předat svou pochybnou moudrost příštím generacím, tak ji jistě využijí.