Proxy válka mezi Tureckem a starou Evropou

Proxy válka mezi Tureckem a starou Evropou 1
Komentáře

Daniel Kaiser

Oči Evropy jsou dnes upřeny na Nizozemsko. Holanďané jdou k volbám, volby byly ve všech těch analýzách typu „Co EU čeká v politickém roce 2017“ jmenovány spolu s prezidentskými volbami ve Francii a parlamentními v Německu jako jeden ze tří momentů, kdy se buď zastaví „pravicový populismus“, nebo naopak bude získávat další sílu. Peroxidový král, předseda Strany pro svobodu (PVV) Geert Wilders může volby v absolutních číslech vyhrát, ale ve fragmentované holandské politice se jeho koaliční potenciál blíží nule a do vlády by usednout neměl. Vlastně má v posledku tak malé šance vládnout jako u sousedů vykřičená Alternativa pro Německo.

Pokud by nicméně Holandsko mělo Němcům jít v něčem příkladem, pak v ochotě standardních pravicových politiků na vzestup rabiátů typu Wilderse tak či onak zareagovat. Dosavadní premiér Mark Rutte je nominálně pravicový liberál, což i v jeho zemi dosud znamenalo souhlas s pokrokářstvím, nabídku víc Evropy se vším, co čtvrtinu až třetinu evropských společností přivádí na pokraj občanské války. Ještě loni v červnu bezprostřední reakce Rutteho na brexit jako kdyby vypadla z úst předsedy Evropského parlamentu: „Británie právě politicky, monetárně, ústavně a hospodářsky zkolabovala.“ I provokativní výpady Wilderse, jako návrh zakázat korán a deportovat kriminálníky mezi holandskými Maročany do Maroka, rutinně odmítal.

Poslední dobou však Rutte mění tón: před dvěma měsíci se na Světovém ekonomickém fóru v Davosu střetl s favoritem voleb v Německu, socialistou a odcházejícím předsedou Evropského parlamentu Martinem Schulzem, kterého ještě pořád neopustila posedlost jménem stále těsnější integrace Evropy. Holandský premiér Schulzovi oponoval: „Udál se ohromný zlom v myšlení, celá tato představa stále těsnější integrace je mrtvá. Je to pryč.“ Před dvěma týdny si Rutte podal inzerát do novin, v němž přistěhovalce (samozřejmě muslimské), kteří se nechtějí přizpůsobit krajovým zvyklostem, požádal, „ať jdou“ (zpátky do svých původních vlastí).

Na pozadí této atmosférické změny je třeba vidět i nevídanou diplomatickou válku, která v posledních dnech zuří mezi vládami Nizozemska, v menší míře i Německa nebo Rakouska, a islamistickým režimem Recepa Erdogana v Turecku. Prezident Erdogan příští měsíc pořádá referendum o posunu Turecka od parlamentní demokracie k prezidentské autokracii, tábory příznivců a odpůrců jsou zhruba v rovnováze, rozhodnout by mohly miliony Turků v evropské diaspoře. Nejprve v Německu a posléze v Holandsku úřady ministrům Erdoganovy vlády (!) znemožňují veřejně vystoupit před tureckými krajany. Holandská policie eskortovala dokonce jednu tureckou ministryni z Rotterdamu až na německé hranice. Německé úřady nejprve pro podobné zákazy hledaly trochu trapné záminky z oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, včera nicméně první spolková země, Sársko, vydala zákaz pro vystupování zahraničních politiků na veřejnosti (zrovna do Sárska se žádný turecký ministr nechystal). Rozzlobený Erdogan Němcům předhodil nacisty a Holanďanům připomněl Srebrenici, kde srbští fanatici před 22 lety povraždili několik tisíc bosenských muslimů před zraky vystrašených nizozemských vojáků.

Sledujeme nevídanou diplomatickou eskalaci, která v nejdivočejším scénáři může doeskalovat až k rozhodnutí Erdogana otevřít znovu hranice do Řecka a rozjet migrační krizi 2.0. Člověk se přitom nemůže zbavit pocitu, že si tu evropští establishmentoví politici v supervolebním roce dopřávají náhradní bitvičku. Německé i holandské úřady léta pasivně přihlížely a dosud přihlížejí financování plus řízení mešit na svém území ze zahraničí. Jak v Echu loni na podzim doložil syrský profesor v německém Göttingenu (a příznivec evropského osvícenství) Bassam Tibi, mešity a islámské organizace pro německé Araby podléhají zpravidla Saúdské Arábii (případně Kataru), mešity a islámské organizace pro německé Turky tureckému státnímu úřadu pro náboženství Ditib. V obou případech je výsledkem islám, který výslovně nechce integraci muslimů v Evropě a přijetí západních hodnot. Jenže pokusit se o něco vážnějšího by zřejmě bylo nad síly těkavých médií a veřejnosti a hlavně by z toho byly nepříjemnosti s tzv. lidskoprávním průmyslem. Průběžné, byť i jen relativní úspěchy Wilderse a podobných politiků „zprava“ jsou dnes bohužel jedinou zárukou, že se tradiční mainstream rozpomene na tradiční evropské hodnoty.