Válka na kolejích. Rusko vrací do služby obrněné vlaky

Obrněné vlaky si většinou spojujeme se vzdálenou historií válčení, hlavně s oběma světovými válkami, v nichž hrály důležitou úlohu. Poté však jejich význam upadal a nyní jsou všeobecně pokládány za zastaralé. Ruské ministerstvo obrany má ovšem evidentně odlišný názor, jelikož nedávno oznámilo záměr obrněné vlaky nejen vrátit do aktivní služby, ale navíc tuto kategorii vojenské techniky dále modernizovat a rozvíjet.

Jelikož většina vynálezů vzbuzuje zájem vojáků, jistě nepřekvapí, že se možnost využití vlaků v ozbrojených silách začala zkoumat už brzy po jejich vynalezení, tzn. už v první polovině 19. století. Prvním konfliktem, v němž sehrála železnice významnou roli, byla americká občanská válka. Někteří odborníci dokonce řadí vlak mezi nejdůležitější faktory, jež přispěly k vítězství Severu, který disponoval hustší a lépe řízenou železniční sítí a jehož vojáci mohli (jelikož byli převáženi ve vagónech) nastupovat do bitev odpočatí.

Americkou občanskou válku samozřejmě důkladně sledovali pozorovatelé z evropských zemí. Největší poučení z ní vyvodilo Prusko, což se poté ukázalo ve válce Německa s Francií v roce 1870, kdy Němci díky státem řízeným dráhám perfektně zvládli mobilizaci a dopravili vojáky na bojiště, čemuž Francouzi nemohli konkurovat. V první světové válce tak využily vlaky pro rychlou mobilizaci už téměř všechny zúčastněné mocnosti.

Do první světové války však významně promluvily i obrněné vlaky, a to zejména na východní frontě, kde situace neustrnula v zákopovém „patu“. V některých oblastech obrovské ruské říše ostatně jiné spojení než koleje neexistovalo. Právě od ruské armády se využití „broněpojezdů“ (jak se těmto zbraním v ruštině říká) naučili českoslovenští legionáři, kteří je potom rozsáhle a úspěšně nasazovali během svojí sibiřské anabáze.

Vrchol éry obrněných vlaků přinesla druhá světová válka, a to opět na východní frontě, kde se sovětské a německé kolejové obrněnce zapojovaly do řady bitev a odváděly cenné služby i při střežení týlu nebo v boji s partyzány. Improvizované obrněné vlaky známe též ze Slovenského národního povstání a českého Květnového povstání. Němci hodně sázeli také na využití vlaků jako nosičů protiletadlových kanonů a radiolokátorů. Jeden německý radarový vlak vydržel ve službách československé armády dokonce až do roku 1954.

Obrněné vlaky se pak dočkaly použití v několika dalších válkách (mj. v Indočíně a Malajsii) a v 90. letech se účastnily bojů v bývalé Jugoslávii (snad nejznámější je vlak „Krajina Ekspres“, patřící chorvatským Srbům). Dlouhodobě a systematicky u nich však zůstala už pouze armáda SSSR a následně Ruské federace. Sovětské obrněné vlaky v 70. letech střežily hranici s Čínou a ruská armáda je úspěšně nasadila v Čečensku. Čtveřice těchto vlaků se jmény Amur, Bajkal, Don a Těrek se dosud nachází v armádních zálohách.

Sovětský svaz však přivedl na scénu i cosi kvalitativně zcela odlišného, a to „raketové vlaky“, oficiálně „bojové železniční raketové komplexy“ (BŽRK). Šlo o vlakové soupravy, které byly určeny jako platformy pro mezikontinentální balistické rakety RT-23UTTCh Moloděc. Každý vlak disponoval třemi raketami s max. doletem 10 000 km a deseti hlavicemi, avšak na pohled se prakticky nedal odlišit od obyčejné nákladní soupravy.

Američané se „raketových vlaků“ nesmírně obávali, a proto se jim jistě ulevilo, když je Rusko vyřadilo z výzbroje. Před několika lety se však začaly množit zprávy, že Rusko zvažuje návrat BŽRK do služby, což bylo v roce 2014 i oficiálně potvrzeno. Nový systém zvaný Barguzin by měl začít fungovat kolem roku 2020 a každý vlak by měl nést šest nových střel typu Topol-M, Jars nebo Rubež. Tento projekt ale čelí kritice i v samotném Rusku, jelikož podle řady expertů jde o provokativní „kříšení reliktů studené války“.

Počátkem srpna 2015 pak ministr obrany Šojgu oznámil, že ruší rozhodnutí svého předchůdce vyřadit a zlikvidovat ony čtyři obrněné vlaky, které se osvědčily v Čečensku. Místo toho by se měly vrátit do služby a modernizovat. V rozsáhlém konvenčním „manévrovém“ konfliktu sice mnoho využití nenajdou, avšak v lokálních asymetrických válkách mohou být pořád nesmírně užitečné. Mohou se uplatnit při akcích proti partyzánům či teroristům, zajišťování bezpečnosti železnice, podpoře ženistů nebo odsunování raněných.

Podle ruských odborníků se perspektivně počítá dokonce i se stavbou zcela nových obrněných vlaků s těžkou výzbrojí. Konkrétně se hovoří např. o tom, že pokud se vlaky budou pohybovat v (relativním) bezpečí za frontovými jednotkami, mohou být výtečnou platformou pro montáž dělostřeleckých zbraní, jako jsou houfnice Msta ráže 152 mm či raketomety Tornado, schopné odpalovat neřízené rakety kalibru 122, 220 a 300 mm.

Ruské záměry ukazují, že vedle nástupu řady revolučních technologií se dnes dostavuje i něco jako „renesance“ některých (údajně) zastaralých kategorií techniky. Obrněnec T-14 Armata se stal symbolem příchodu nové éry tanků a nyní zřejmě uvidíme návrat obrněných vlaků. V této chvíli můžeme jen spekulovat, která další kategorie se dočká „vzkříšení“, ale je docela možné, že nás v oboru vojenství čekají ještě velká překvapení.