Rekordy v poskytnutých hypotékách? Nepřipomíná to něco?

Před koncem loňského roku přišly se zajímavými prohlášeními klíčové hospodářsko-politické instituce – jedna domácí, druhá globální. Rutinní zasedání bankovní rady ČNB moc pěkně ladilo s historickým prohlášením amerického FEDu o proměně tamní monetární politiky. Přestože na obou stranách Atlantiku zazněla jiná slova, fakticky šlo o potvrzení toho, že všichni sedíme na téže lodi. V jakém smyslu?

Ve smyslu toho, že se oblasti hospodářské politiky říká paradigma. Na obou stranách oceánu totiž užívají pro tvorbu měnové politiku jako nástroj tzv. inflační cílení. Tedy přesvědčení, že inflace má být taková a taková a žádná jiná – a jestli ne, tak s tím právě prostřednictvím operací v oblasti monetární politiky musíme něco dělat. Ať už se tomu říká kvantitativní uvolňování (jehož ukončení v USA v prosinci de facto oznámili) nebo devizové intervence – které mají ještě zhruba rok trvat. Jde o to, že centrální banky jako klíčové hospodářsko-politické instituce žijí v přesvědčení, že inflace má být dejme tomu 2 procenta a tomu se podřídí naše opatření. Nebo kurs má být 27 korun za euro a jinak si nás nepřejte.

Kdysi se témuž v jiné oblasti říkalo centrální plánování. Trh chybuje, a proto musí existovat centrální instituce, která naplánuje, kolik čeho vyrobit. V oblasti centrálního bankovnictví to vše vypadá nesrovnatelně sofistikovaněji, bankéři k tomu používají hypersložité vzorečky, ale v zásadě jde o totéž. Jen s dalekosáhlejším dosahem a mnohem zásadnějšími dopady v případě, že se centrální instituce nestrefí. Podíváme-li se na poslední krizi, která započala v USA v roce 2008, nelze nevidět souvztažnost s aplikovanou monetární politikou, která kolapsu předcházela. To opravdu nikdo z těch nahoře nevidí, že to je pořád totéž a jak přes kopírák?

Když zůstaneme v malém českém rybníčku – ale s vlastní měnou, což je důležité – nemůžeme nevidět něco podobného. Není to tak, že nás momentálně domácí hypotéční agentury bombardují informacemi o rekordech v objemu poskytnutých hypoték? Nepřipomíná to něco za oceánem – a v menším i tady – před deseti lety? A není to všechno tím, že úroková sazba centrální banky – tedy fundament pro cenu peněz napříč ekonomikou – je nějaká? Všechno už jsme to zažili a to nikoliv jednou. Je to pořád dokola. Jak hlasitě to je potřeba říkat?