‚Každého obyvatele je třeba zabít‘. Příběhy z okupace Polska

Na Západě neví příliš mnoho o tom, jak vypadala válka ve střední a východní Evropě – domnívá se polské Ministerstvo kultury a národního dědictví. Proto zahájilo gigantický projekt překladu a digitalizace těsně poválečných svědeckých výpovědí týkajících se zločinů spáchaných Němci na území okupovaného Polska.

Prvních pět set svědectví, které byly předneseny těsně po válce před Výborem pro zkoumání německých zločinů v Polsku, bude zveřejněno v polském a anglickém znění 4. a 5. srpna. Proč zrovna toto datum? Právě 5. srpna 1944 začala německá protiofenziva na povstalci osvobozenou centrální část Varšavy. Ve čtvrtích Wola a Ochota bylo tehdy během 48 hodin plánovitě povražděno kolem 50 tisíc civilistů. Podle kanadské historičky Alexandry Richie šlo o největší masakr civilního obyvatelstva v Evropě spáchaný přímo v průběhu vojenské operace.

Řadu svědectví obyvatel čtvrti Wola sebral historik Piotr Gursztyn. Výňatky z jeho knihy o záhubě této čtvrti lze číst i v češtině (Chtěli jsme být svobodní. Příběhy z Varšavského povstání, Ostrava 2016 – http://www.eshop-moderni-dejiny.cz/chteli-jsme-byt-svobodni ). Počáteční nadšení („My jsme na to povstání hodně čekali. Hodně jsme to povstání chtěli“) střídá hrůza události z 5. a 6. srpna, kdy se objevují nové německé jednotky, tentokrát vyzbrojené Himmlerovým rozkazem: „Každého obyvatele je třeba zabít (včetně žen a dětí), není dovoleno brát žádné zajatce. Varšava má být srovnána se zemí, aby vznikl odstrašující příklad pro celou Evropu…“ Někdo vzpomíná: „Šli ze západního okraje města směrem do centra. Vypadalo to, jako by jejich „práce“ začínala u dopravních cedulí s nápisem „Varšava“, které stály na západní hranici města.“

Nyní na stránce www.zapisyterroru.pl najdete prvních pět set příběhů – především obyvatel čtvrti Wola, a také dalších varšavských svědků období okupace, včetně několika židovských obyvatel města zachráněných z transportů do Treblinky. Podle tvůrců projektu na pozvánkách informujících o vzniku platformy mohl každý adresát najít jiné jméno, ke kterému bude schopen nyní přiřadit konkrétní příběh. Další tisíce příběhů čekají na zveřejnění a ambici projektu je zpřístupnit svědectví z celého území Polska.

Proč tato iniciativa? Radikální odlišnost vzpomínky na válku na západě a východě Evropy zdůraznil v posledních letech Timothy Snyder (a ne náhodou byl na západě objektem mnoha nevybíravých útoků). Polsko se s tímto problémem potýká už dlouho – symbolem může být donkichotský boj proti stále častějším označením „polské koncentrační tábory”. Jak se zdá, ani Snyderovy knihy nedokáží přimět redaktory tisku v Dánsku, Francii nebo Norsku, k pochopení, že Polsko v letech 1939 – 1945 jako stát neexistovalo, na rozdíl od Francie, Norska či Dánska, které ačkoliv více nebo méně pod německou kontrolou, zachovaly si vlastní státní struktury. „Proč třeba nestávkovali?” zeptala se jistá celebrita, když vyjadřovala své pobouření k pasivitě polského obyvatelstva vůči holocaustu.

K absolutnímu nepochopení toho, čím byla válka na východ od Visly můžeme přidat další nepochopitelnou zkušenost – boje proti DVĚMA, nikoli jen jedné, totalitě. Jak umístit v černo-bílém narativu druhé světové války všechny ty středo- a východo-evropské příběhy na jejichž konci je gulag či „estebácká” kulka do zátylku – už po údajné „osvobození“? Proto také patronem projektu byl zvolen Witold Pilecki – legendární postava polského odboje, dobrovolný vězeň Auschwitz, kde se nechal zavřít, aby podal zprávu o tom, k čemu toto zařízení slouží. Pilecki byl popraven 5 let po svém útěku z tábora, jako „nepřítel lidu” a „reakční špion”.