Co zaviní královnina skotská chalupa
Sice plny písmenek, ale obsahově jsou dnešní noviny nezáživné čtení. Naplnit normu pěti nebo šesti tisíc vlastních znaků a zabavit vás – to je výzva.
Ti Skotové, včera jsme je nestihli. Předesílal jsem, že se k nim bude vyjadřovat skorem každý, a taky jo. Včera v Hospodářských novinách vypočítával ekonom Pavel Kohout všechny možné ekonomické problémy, které případné rozdělení britského státu přinese, od potíží s tím, jakou si určit měnu, po otázku, co s britskou flotilou, jež kotví ve skotských vodách. Kohout sice neříká jasně, jak by dle jeho mínění mělo referendum dopadnout, ale nepřímo vyznívá, že odtržení Skotska by byla chyba. Když si pročítám články o nadcházejícím skotském hlasování, vybavují se mi dětské pocity na dělení Československa. Nechci obě situace srovnávat politicky, to nemá smysl, jde mi jen o český postoj k aktu dělení. Vzpomínám si, že tehdy byl skeptický a dnes je rovněž, Češi toužili tehdy i nyní po zachování většího celku a argumentovali a argumentují ekonomicky, politicky a vojensky, ale nerozuměli a nerozumějí vlasteneckým a kulturním ambicím rozdělení. Je to zvláštní u národa, který do dvacátého století vstupoval tak silně nacionální. Kde a kdy vlastně našinec tuto část své duše ztratil? Kdyby se dnes v Lidových novinách na tento „kulturní rozměr“ nezeptal mladé české spisovatelky Marie Michlové, která se na Skotsko soustředí, Jiří Peňás, bylo by po něm pusto a prázdno. (Pokud to někoho zajímá, Michlová je pro, aby se Skoti netrhli.)
Ale zpátky k věci: Lidovky, které dnes především řeší plánované změny v národním parku Šumava, dodaly úvahám o skotském referendu jeden milý rozměr: referují o královně Alžbětě II., která prý výsledek hlasování očekává plna nervozity. Bodejť by ne, když do Skotska je léta navyklá jezdit v létě na chalupu na zámek Balmoral. Přesně pro takové detaily bych si samostatnost Skotska moc přál. V pozadí obav z odtržení je totiž také přirozená touha po bezpečí statusu quo a neochota, rovněž přirozená, řešit problémy, které by nové uspořádání Britských ostrovů přineslo. Jenže právě ty jsou na příběhu rozdělení zajímavé. Zůstalo by Skotsko královstvím, nebo se stalo republikou? A začali by Angličané jezdit na chatu do Walesu?
Právo a bulvár hodně dření včera vzpomínaného maniodepresivního primáře, který při své léčbě v atacích své nemoci ubližoval malým dětem. Dneska už „aféra“ požrala samu sebe a zůstala po ní pachuť z touhy pronásledovat člověka, který sice je vinen tím, že o své nemoci nikomu na pracovišti neřekl (ačkoli nemusí, pravda), ale to je tak všechno. Stačil jeden den a z možnosti duchaplně přiblížit podstatu této nemoci na jednom konkrétním případu nezbylo nic než leč. Mladá fronta Dnes dnes nuda.
Nejvíc mě zaujaly Hospodářské noviny. Mají otvírák „Svádění viny na úředníky skončí. Veřejné peníze budou pod tvrdším dohledem. Princip bude jednoduchý, kdo rozhodne o výdaji, bude muset podepsat smlouvu nebo objednávku. (...) Má se tak zabránit kauzám, jako jsou ProMoPro nebo Opencard. (...) Zákon o finanční kontrole má platit od začátku roku 2016.“ Samozřejmě že je to dobře. Ale když čtu takovouhle zprávu, napadají mě u ní dvě věci: jednak že se nyní daří prosadit takovou věc proto, že už není co krást, jednak, že na rok 2016 se čeká, aby mohly být rozkradeny drobty, které prozatím zůstávaly přehlíženy ležet pod stolem.“ Nemyslím, že je to normální reakce, ale svěřuji se s ní proto, že k takové jsem dorostl po letech sledování české politiky. Odnaučit se ji bude ještě práce.
Hospodářky podruhé, vlastně skoro o tomtéž: „Rekonstrukce státu, stále silnější projekt protikorupčních organizací, který hlídá, jestli politici plní, co před volbami slíbili, nás ničí našimi závazky, říkají politici. Dělá z našich poslanců pachatele, pokud nebudou plnit, co slíbili. Jenže někteří poslanci teď říkají, že při projednávání zákonů narážejí na hranice toho, co dokážou ovlivnit.“ Svedu pochopit, že před nástupem do poslanecké funkce, zvláště před prvním, nemá nikdo představu o tom, co taková práce obnáší. Přesto: jestliže závazek podporovat opatření Rekonstrukce státu podepsalo 165 později zvolených poslanců, nerozumím, v čem ten problém vězí. Je to ústavní většina? Je. Takže jaképak hranice ovlivnění?
Jisté vzrušení vnášejí do lázeňské atmosféry úterka sportovní rubriky Aha! a Blesku. Také v nich sice můžeme sledovat dojezd včerejších témat, a sice pátrání po důvodech sebevraždy hokejisty Miloslava Hlinky a dumání nad dalším osudem tenisového týmu pro Davis Cup. Zároveň ale hned vedle usmívá se nervózní a rozechvělá Nicole Vaidišová, jež se dnes po čtyřech letech a půl roce navrch vrací na profesionální tenisové kurty. A samozřejmě chce zpět na špičku. (Kdo by poté, co se rozvedla s Radkem Štěpánkem, čekal něco jiného, že. Vždyť jí utekly dva tituly ve Fed Cupu.) Hned vedle ní objímá na fotkách trenér Arsenalu Arsene Wenger Tomáše Rosického, jemuž v této sezoně na hřišti prozatím příliš prostoru nedal, a otcovsky mu slibuje, že v dnešním zápase v Dortmundu si zahraje celý zápas. Vzpomínáte? Ještě nedávno chodily z Premier League zprávy pouze o tom, že jeden Čech nehraje. A teď jiný dostane šanci hned od začátku zápasu. Dnešní příběh Vaidišové i Rosického dokládá, jak jsou ty dějiny přívětivě pružné: když už to vypadá, že nuda by mohla strávit i otrkané, vstanou staronoví bojovníci!
