Už jsi někoho popravil? Tajné mučení a vraždy nepohodlných

„Političtí vězni, kteří se nevzdají své víry, vedou válku proti Bohu a jsou považováni za nepřátele islámu. Měli by být proto okamžitě popraveni,“ zněla fatva Rúholláha Chomejního, bývalého nejvyššího vůdce Íránu, v červenci 1988, která vedla k masakru tehdejší íránské opozice. Brutalitu tamního režimu během islámské revoluce vyšetřoval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Pojednává o něm dokument Ti, kteří řekli ne, který uvádí festival Jeden svět.

Íránský tribunál v Haagu otevřel zločiny proti lidskosti až o čtvrtstoletí později, v říjnu 2012. Tři dny se před ním střídali přeživší a příbuzní obětí, aby podali svá svědectví. Soud rozhodl, že je třeba postoupit shromážděné důkazy komisi pro lidská práva při OSN, která může vydat závazné stanovisko vůči jednotlivým státům, přibližuje švédský dokument. Proces se vysílal online přes internet, jen první den ho sledovaly miliony lidí.

„Poté, co si mě vyšetřovatel zavolal, dal mi ihned do rukou pantofle s tím, že až se mnou skončí, budu moct nosit pouze tohle,“ popisuje Íránka před tribunálem.

„Nestiskl jsi spoušť, řekl mi jeden z vojáků poté, co popravili několik desítek lidí. Nemohl jsem, myslel jsem celou dobu, že blafují. Tolik mrtvých těl. Dávali jim ještě rány z milosti,“ řekl před tribunálem jeden ze svědků. Byl zadržen a vyslýchán kvůli možné opoziční činnosti. Tvrdil, že je nevinný, vojáci ale chtěli nějaký důkaz. Zeptali se ho tedy, jestli někoho už popravil a zda by to udělal znovu. „Ano, odvětil jsem. Celou dobu jsem tvrdil, že ano. Tu scénu mám dodnes každý den před očima,“ dodává ve snímku postarší Íránec chvějícím se hlasem.

Během íránské islámské revoluce v roce 1979 se k moci dostali šíitští fundamentalisté a v následujících letech tisíce oponentů režimu skončily ve vězení, byly tajně mučeny a zabíjeni. Pachatelé, z nichž někteří ještě dnes zastávají vysoké pozice v íránské vládě, nebyli nikdy stíháni. Podle tribunálu bylo povražděno 15 až 20 tisíc lidí.

„Poté, co si mě vyšetřovatel zavolal, dal mi ihned do rukou pantofle s tím, že až se mnou skončí, budu moct nosit pouze tohle. Ta místnost byla cítit po krvi a potu, byla naplněna strachem. Došlo mi, co tím myslí, až když dodal, ať se napiju dvou sklenic vody, že pak nebudu mít možnost,“ popisuje mučení Íránka. „Přivázali mi nohy i ruce k lůžku, do pusy mi dali roubík a začali mě bít. Do pantoflí se mi nohy ani nevešly, jak jsem je měla oteklé. Také jsem pak močila jen krev,“ dodává.

Dalším ze svědků byl například tehdejší student technologické fakulty, dnes vysokoškolský profesor v Kanadě, kterého režim zadržel za to, že se u něj našly letáky a publikace podporující demokracii a socialismus. Odseděl si osm let.

„Naše cely měly rozměry 80 až 85 centimetrů na dva metry. Dozorci jim říkali rakve nebo krabice. Byla v nich tma, 24 hodin denně. Přes den, 14 až 15 hodin jsme mohli jenom sedět a koukat do zdi před sebou, nemohli jsme se pohnout, ani vydat jakýkoli zvuk,“ vypráví další ze svědkyň. „Chtěli nás tím zlomit a u některých se jim to podařilo, bylo strašně těžké si nezbláznit se z toho. Oni tam jen obcházeli a celý den nás mlátili,“ říká žena.

Ti, kteří řekli ne (Those Who Said No). Režie: Nima Sarvestani / Švédsko / 2014 / 89 min. Uvádí festival Jeden svět 2015.

Zajímá vás, co se děje kolem vás? Zajímají vás dokumenty? Čtěte speciál JEDEN SVĚT 2015.