Česko není Západ, děcka. Prcháme dál!

Česko není Západ, děcka. Prcháme dál!TÝDENÍK ECHO
Domov

Česko neví, co s dětskými uprchlíky

Vladimír Ševela

Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.

Po útěku zůstávají po malých uprchlících v „děcáku“ jen osobní věci, které nestačili pobrat: kromě oblečení někdy i peníze, mobily, dokonce platné jízdenky na vlak do Německa. To, že po cestě „odhazují“ cennosti, jen dokresluje zoufalé úsilí, s jakým se snaží dostat na vysněný Západ. Česko za něj nepovažují. Vychovatelé zanechané předměty předávají policii.

Většinou jim už bylo patnáct, ale našli se mezi nimi i jedenáctiletí a dvanáctiletí. Od začátku června do konce září zadržela česká policie v tuzemsku 108 osamělých dětí pocházejících ze zemí, z nichž do Evropy míří proudy uprchlíků. Jejich rodiny je na cestu za lepším životem někdy vyslaly úplně samotné, ale častěji v páru či skupině sourozenců. Jiní se ztratili rodičům během strastiplné pouti, která měří tisíce kilometrů. V Česku končí nedobrovolně ve výchovných ústavech.

Nevíme, co s nimi

Teprve dvanáctiletý Afghánec se přes Turecko a Řecko vydal se dvěma staršími bratry. Zažili řadu dramatických situací. Při jedné chlapec v Turecku ztratil prvního bratra. Při další – po zásahu řecké policie, která zatkla druhého, už zletilého sourozence – se ocitl úplně sám. „Byl to velice inteligentní hoch, pokoušel se dokonce s řeckými úřady vyjednávat o propuštění bratra z detence, ale marně,“ vypráví Petra Khollová z Organizace pro pomoc uprchlíkům. S malým Afgháncem se setkala v „zařízení pro děti-cizince“, což je speciální dětský domov na pražském Smíchově, kde děti s podobnými osudy končí.

Tam se ocitl také čtrnáctiletý chlapec a jeho o tři roky starší bratr z jezídské komunity z Iráku. „Na poslední chvíli se jim podařilo uprchnout z jejich vesnice ve chvíli, kdy tam vtrhla jednotka Islámského státu. Byli svědky všech těch hrůz a bylo na nich vidět, jak jsou ze všeho stále vystrašení. Pořád se snažili dovolat mamince, která zůstala v Iráku. Nehnuli se od sebe ani na chvíli,“ líčí Khollová z OPU.

Více se o dětských uprchlících dozvíte v novém čísle Týdeníku Echo.

Související články