Z pokladnice klausismů, Babišův zemanismus
S blížícím se svátkem je hladina státotvornosti na stránkách deníků mírně zvýšená. Předmětem zkoumání je rovněž hladina alkoholu v krvi ministra Němečka.
Lidové noviny otevírají sdělením, že v den státního svátku zde budeme ponecháni ve stavu osiřelém a bezvládném. „Vláda zapomněla na Listopad“. „Premiér Sobotka, stejně jako šéf sněmovny a několik ministrů, bude 17. listopadu v zahraničí“. Laxnost zdejších vládních činitelů ve vztahu k oslavám dává deník do kontrastu s německou činorodostí – Angela Merkelová měla projev u Braniborské brány, vzlet tisíců balónků z míst, kudy vedla zeď a tak dál. „Premiér Sobotka chvatně položí věnec k památníku na Národní třídě a spěchá na letiště, odkud odlétá do Washingtonu. V hlavním městě Spojených států na něj už den čekají místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček, místopředseda dolní komory Petr Gazdík a ministr kultury Daniel Herman.“ Budou tam přítomní odhalení busty Václava Havla na Kapitolu. „Čest ústavních činitelů tak zachraňuje prezident Miloš Zeman. Hlava státu bude v samém centru oslav. Hradní pán do Prahy pozval prezidenty Slovenska, Německa, Polska i Maďarska, aby si připomněli pád komunismu v bývalém východním bloku.“ K tématu sloupek Petra Kamberského: ‚„Petr Pithart má pověst uspávače hadů, ale ve včerejších novinách řekl velikou větu: „My jsme bytostně protistátní národ. Instituce, to je pro nás nenáviděný ouřad!‘ Jak se zdá nenáviděnou institucí je stát dokonce i sám pro sebe. Proto hlavní oslavy převratu organizují nikým nevolení aktivisté, zatímco vláda či hlavní město spí.“ Nemůžu říct, že by mě nepřítomnost četných činitelů v den svátku nějak trápila. Jistá mdlost oficiálního slavení ale může také souviset s tím, že větší část aktuální vládní garnitury může mít s připomínáním převratu trochu problém. A k té citované sentenci Petra Pitharta. Ta skepse má taky nějakou druhou stránku. Lidé tu jsou velmi proti institucím, které po nich něco chtějí. Je v tom ale taky kus zhrzené lásky, nenaplněná představa státu, ouřadu, církve, které nebudou chtít nic a zároveň všechno dají, pochválí, po rameni poklepou. Za nedosažení tohoto ideálního stavu pak jsou zdejší instituce trestány - nezájmem, neslavením a jinými masově rozšířenými formami projevování, ach, tak nonkonformního individualismu.
V Právu úryvek z knihy rozhovorů s Milošem Zemanem, Václavem Klausem a Petrem Pithartem. V přetištěných pasážích promlouvají Zeman a Klaus, pasáže s vyjádřeními bývalého prezidenta obsahují i tento drobný příspěvek do pokladnice klausismů: „Právě Václav Havel byl tím hlavním atakujícím na politické strany a to nemůže být nikdy omluveno a vina za to, že to dělal, by mu nikdy neměla být odpuštěna. To bylo jedno z největších poškození ČR, jaké jsme vůbec mohli prožít. Ataky Věcí veřejných nebo Okamury jsou proti tomu maličkostí.“ Entuziasmus, s nímž bývalý prezident veřejnost průběžně zpravuje o svém úpadku, je docela děsivá. Jasně, Havlův koncept Občanského fóra, které „není pro straníky, ale pro všechny“, nepatřil mezi jeho největší výkony, mírně řečeno. Ale „nemůže být nikdy omluveno“, „nemůže být nikdy odpuštěna“... Nedostává se mi slov. Fakt.
K aktuálním věcem. Deníky řeší spor ministrů financí a zdravotnictví. Mladá fronta Dnes jeho důvody shrnuje do šesti bodů. Ten nejpeprnější na konec. „Babiš Němečkovi dále vytýká údajnou nadměrnou zálibu v pití alkoholu či stavbu drahého domu v Čeladné. MF DNES oslovila řadu Němečkových známých z Ostravska i Prahy a ptala se jich, má-li ministr potíže s pitím. Lidé, kteří s ním pracovali v době, kdy vedl nemocnici, to vesměs vylučují: ‚Nepije víc než dříve. Nikdy jsem ho neviděl takzvaně na šrot,‘ říká jeden z nich. Reference z pražského ministerstva jsou jiné. Tady se traduje řada pijáckých historek, jež Němečkovi ke cti neslouží. Na jméno však nikdo situaci komentovat nechce.“ V Právu střet komentuje Alexandr Mitrofanov, připomíná, že Andrej Babiš by mohl mít střet zájmů – sám ve zdravotnictví podniká. „morální člověk by se střetu zájmů prostě nedopustil. Ani by nejdřív nevykřikl, že vládní kolega je opilec, a pak nezařadil zpátečku takto. „Já možná nedokážu, že má pan Němeček problémy s alkoholem, pokud bude uklízečka na ministerstvu zdravotnictví disciplinovanější než pan Němeček a pokud bude poslancům zdravotního výboru hloupé přiznávat, že je namol opilý pan ministr na říjnovém zasedání ve Znojmě vyzýval k tanci.‘ Pavlač jako vyšitá.“ Ta citovaná sentence není ani tak babišismus jako varianta typického zemanismu – něco řeknu a tvářím se přitom, že jsme to neřekl. Je taky docela zajímavé, jak člověk, který chce řídit stát jako firmu a stylizuje sebe i svoje hnutí značně „chlapácky“ (prostě na to vlítnem), se nejenom při téhle příležitosti projevuje jako velká drbna, což je charakteristika – odpusťte genderovou sterotypizaci – v tradičním chápání značně nemužná. Spolu s Tonym Sopranem se posmutněle ptám. Kam zmizel „strong and silent type“?
