Islamisty nevydáváme, islamistům vydáváme

Islamisty nevydáváme, islamistům vydáváme
Recep Tayyip Erdogan Foto: FOTO: Shutterstock
Komentáře

Daniel Kaiser

Po zkrachovalém pokusu o vojenský převrat žádá turecký prezident Recep T. Erdogan po dvou spojeneckých vládách v NATO, aby mu vydaly jeho turecké oponenty. Od Američanů žádá islámského klerika a miliardáře Fetullaha Gülena, viní ho z přípravy nebo aspoň podněcování puče na dálku. Erdogan k tomu může mít nějaké důkazy (byl posmíván na Západě pro paranoiu, pátek ukázal, že k ní důvod měl), nebo je to jen pokračování úplně jiného boje proti Gülenovi. Oba spolu pomalu, krůček po krůčku, odváděli Turecko ze sekularistické tradice, než se před třemi lety znepřátelili.

Lidsky zajímavější je osud osmi vojáků, kteří přeletěli vrtulníkem na základnu řecké armády a požádali o azyl. Istanbul dostal zpátky vrtulník a očekává i osm uprchlíků, Erdoganův ministr zahraničí už v sobotu odpoledne spokojeně tweetoval, že mu to jeho řecký protějšek přislíbil. Na jednu stranu turecká vláda takovou žádost nemůže nepodat, pokud by těch osm patřilo k puči (jejich advokát tvrdí, že nikoliv, ale známe advokáty), je třeba mít na paměti, že vítězní vojáci by se s islamisty taky nepárali. To ale neznamená, že by trochu svébytný evropský stát měl do Turecka spiklence automaticky vydávat.

Hlavní argument je mimo oblast mezinárodního práva. Pokud nemáme věřit teoriím o tom, že za pučem je Gülen nebo dokonce sám Erdogan, který potřeboval záminku k dalšímu utažení opasků, je těch osm vojáků spojencem těch, kdo se v Evropě obávají islamizace ať už uvnitř Evropy, nebo v bezprostředním sousedství kontinentu. Otázka je, kolik hodnotových spojenců by tito odpůrci Erdogana v evropské vládnoucí třídě našli, identifikovat islamismus jako nepřítele evropské civilizace vyžaduje už i na starém kontinentě dokonce mezi sekulárními politiky hlavního proudu vůli z něj trochu vybočit. Například po masakru v Nice, stejně jako skoro vždycky, když ve Francii vraždí extrémní vyznavači islámu, prezident Francois Hollande neodsuzuje islamistické nebo salafistické teroristy, ale jenom „teroristy“ a „fanatiky“. Nebo papež František – ten po masakru v Nice vydal následující stanovisko: „Absolutně odsuzujeme každý projev vražedného šílenství, nenávisti, terorismus, útoky proti míru“. Připadal by vám divný farář, který se při pohřbu nesoustředí na osobu zemřelého, ale mluví o všech, kdo už letos zemřeli? Že to poslední, co oběti těchto útoků slyšely na tomto světě, bývá pokřik, že Alláh je velký, byste z takto neadresných projevů smutku nikdy neuhádli. Tito potentáti si za žádnou cenu nechtějí připustit, že část islámského světa se cítí být s nimi ve válce.

Následuje právní rovina. Mluvčí řecké vlády už v sobotu dala najevo, že při posuzování žádosti o azyl bude třeba brát v úvahu, že se žadatelé patrně podíleli na pokusu o vojenský převrat. To je v kontextu dění posledních let zajímavé puntičkářství. Justice ve většině západoevropských zemí nasbírala za poslední zhruba dvě dekády na kontě řadu případů, kdy islamisty, často bez občanství dané země, ačkoliv byli podezřelí z vážných zločinů včetně terorismu a jeho podpory, odmítla vydat do blízkovýchodní země, která žádala o vydání, někdy dokonce i do USA. Nebyla totiž jistota, že tam nebudou mučeni nebo odtamtud posláni na mučení nebo dokonce popraveni. Turecko trest smrti sice nemá, po pokusu o puč ale místopředseda vládní strany AKP volá po jeho znovuzavedení, aby zrádci – jak prohlásil – mohli být „popraveni“. Tohle má být presumpce neviny v Erdoganově státě? Po událostech posledních let, kdy se proti sekulární a armádní opozici zjevně nasazuje zpolitizovaná justice, někdo v Evropě vážně věří, že i bez hrozby popravou mohou vzbouřenci doufat ve férový proces? Baví se tu Řekové s vládou právního státu, nebo jednoduše s mocnářem, který Evropu po loňském fiasku s migrační krizí může kdykoliv potrestat tím, že znovu otevře hranice?

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo