1

Konec klidných časů. Existují evropští Šojguové?

Témata: ,

V červenci čeká Severoatlantickou alianci summit ve Varšavě, zřejmě jeden z nejdůležitějších od konce studené války. Mezi jeho základní témata má totiž patřit celková strategie NATO ve střední a východní Evropě. Polsko a pobaltské státy požadují nové alianční základny na svých územích kvůli odstrašení Ruska, ale „staří“ členové sází v Evropě na jiný přístup a plány USA se evidentně zaměřují zejména mimo starý kontinent.

Jakkoli je to paradoxní, za zvyšující se asertivitu Ruska v posledních letech by členové NATO měli být ve skutečnosti vděční. Nebýt jí, pravděpodobně by i nadále zůstávali v jakési blažené a naivní iluzi o „věčné bezpečnosti“, jež se projevila masivními škrty v obranných rozpočtech, redukcemi armád či omezováním zbrojního průmyslu (což poškozuje celou ekonomiku). Dění na Ukrajině spolu s raketovým rozmachem Islámského státu se (snad) stalo „budíčkem“, který přiměl Evropu znovu řešit zásadní témata obrany a bezpečnosti.

Současně s tím ovšem vyplouvá na povrch to, co si mnozí dlouho nechtěli připustit a před čím varuje např. špičkový analytik George Friedman ve svých knihách Příštích sto let či Ohrožená Evropa. Zájmy různých evropských zemí jsou zkrátka různé a stejně tak se v mnohém liší i od zájmů amerických. Logicky se tedy liší i odpovědi na aktuální hrozby. Friedman jasně říká, že Evropská unie už se de facto rozpadla a NATO už také fakticky nefunguje, čemuž se zákonitě bude přizpůsobovat americká vojenská strategie.

Polsko a pobaltské republiky by rády viděly nové velké základny na svém území, ovšem země západní Evropy se více či méně otevřeně staví proti. Američané jsou trochu vstřícnější, ale ani Pentagon nehodlá v Polsku budovat jakýsi „nový Ramstein“, tzn. velkou trvalou základnu, jež by se vyrovnala těm v západní Evropě. „Staří“ členové NATO namísto toho nabízejí koncepci časté rotace aliančních sil a rozsáhlých vojenských cvičení.

To koneckonců představuje krok správným směrem, jelikož pokud země NATO něco opravdu potřebují, je to zvýšení operační připravenosti armád. Ruské operace na Ukrajině a Sýrii jasně ukázaly, že ruská armáda v tomto smyslu udělala obrovský posun kupředu. Představy, že je to jen jakýsi nepružný zastaralý kolos, byly vyvráceny. Hlavní zásluhy za to nese ministr obrany Sergej Šojgu, jenž zahájil praxi velkých „neohlášených prověrek bojové připravenosti“, jak se v armádním žargonu označují ona rozsáhlá cvičení.

Sergej Šojgu dlouhá léta řídil Ministerstvo pro mimořádné události (MČS), jež se z vedlejšího resortu změnilo v jeden z úhelných kamenů režimu. Zejména proto pak Putin jmenoval tohoto nepochybně schopného muže do čela ministerstva obrany, aby jako „krizový manažer“ změnil ruskou armádu, jelikož válka s Gruzií v roce 2008 ukázala řadu nedostatků. Šojgu se do úkolu pustil velmi rázně a jeho snažení přineslo viditelné výsledky.

Nezbytně se vnucuje dojem, že by také armádám řady evropských zemí prospělo, pokud by se jich ujal jakýsi „alianční Šojgu“. Rusové teď zvládají neohlášená vojenská cvičení s desítkami tisíc vojáků úplně běžně, ale pro Alianci jde stále o cosi mimořádného a bez účasti Američanů by cvičení v Evropě působila proti ruským spíše směšně. Za studené války tomu bylo jinak, to se náklady na obranu dělily mezi USA a Evropu víceméně 50:50, ovšem nyní západoevropské země sklízejí hořké plody svých neuvážených škrtů.

Také český generál Petr Pavel, dnes předseda Vojenského výboru NATO, opakovaně hovoří o tom, že Západ se prostě musí naučit pořádat velká vojenská cvičení. Fňukat nad tím, že Rusko je provádí tak často a že je to „agresivní“ či „znepokojivé“, mnoho smyslu nemá. Nynější stav mezinárodního prostředí je zkrátka takový a Aliance na to musí adekvátně zareagovat, nikoliv si stěžovat na to, že soupeř najednou začal hrát „neférově“.

Generál Pavel se také vyslovil proti budování nových velkých základen, jež by byly v případě války hlavně lákavým cílem. Síly NATO se do střední a východní Evropy „stěhovat“ mají, ale místo „trvalé“ („permanent“) se většinou mluví o „neustálé“ („persistent“) přítomnosti. Rozdíl spočívá v tom, že alianční jednotky by se měly průběžně přesouvat mezi různými základnami, cvičit a udržovat vysokou připravenost. Přesně tento účel mají koneckonců i jízdy amerických „Dragounů“, resp. jejich krátkodobé pobyty u nás.

Pobyt aliančních jednotek samozřejmě klade zátěž i na hostitelské státy, neboť jejich vojenská infrastruktura musí podporu spojenců zvládat. Jízdy „Dragounů“ jsou tedy cvičením i pro nás, neboť nám umožňují právě tyto schopnosti testovat a identifikovat nedostatky. A ke cti České republiky je nutno dodat, že zatím prochází těmito zkouškami velmi dobře, což platí i o účasti českých vojáků např. na aliančních cvičeních v Polsku.

Tím se také vracíme k tomu, co si Poláci, Litevci, Lotyši či Estonci zřejmě slibují od základen a vojáků NATO na svých územích. Cílem pochopitelně má být odstrašení Ruska, o čemž dnes otevřeně hovoří i činitelé Aliance, ze strany západoevropských zemí je však ochota dělat něco takového jen malá. V případě USA je to trochu jiné, avšak je nutno mít na paměti, že Amerika se (jako každá velmoc) řídí především vlastními geopolitickými zájmy, které logicky mohou a také nemusejí být ve shodě s tím, co si přeje Evropa.

To koneckonců ukazuje i plán budování amerických vojenských základen, jenž loni v prosinci unikl z Pentagonu. USA hodlají provozovat síť základen, jejíž jádro mají představovat čtyři velké „hubs“ („náboje kol“) ve Španělsku, Džibutsku, Iráku a Afghánistánu, okolo kterých má fungovat mnoho menších základen čili „spokes“ („paprsky kol“). Mimochodem, ona základna v Iráku se buduje u Irbílu, aniž by se někdo ptal na mínění Bagdádu, což napovídá, že USA již patrně akceptovaly budoucí nezávislost iráckého Kurdistánu.

Každopádně je zřejmé, že Američané neplánují trvale umisťovat ve střední a východní Evropě větší počty svých vojáků. Ona síť základen je evidentně navržena tak, aby umožňovala hlavně činnost v Africe a na Středním Východě. Tak je třeba brát i protiraketový systém v Rumunsku (zjevně jeden ze „spokes“), jenž má čelit hrozbě íránských raket. Polsko a Pobaltí tedy mohou nanejvýš doufat v umístění nějakých dalších „spokes“.

Bez ohledu na to, jaké nálepky Donald Trump v médiích dostává, jako jediný otevřeně říká to, co v USA rezonuje už řadu let a co se jiní američtí politici snaží zdvořile naznačovat. Ať už se jedná o základny, cvičení či jiné vojenské kapacity, z jakéhokoli pohledu je zřejmé, že Evropa musí na svou obranu a bezpečnost vynakládat daleko víc. Nezáleží na tom, kdo bude příští rok sedět v Bílém domě, jisté je, že Evropa už nebude moci „automaticky“ spoléhat, že USA vždy ochotně zajistí všechno to, za co Evropané nechtějí utrácet.

Poláci, přestože stále touží po trvalé americké základně, to patrně chápou, stejně jako chápou i to, že EU spěje ke svému brzkému konci. Dokazují to mj. rozsáhlé projekty přezbrojení, jež se u našich severních sousedů rozjíždějí. Američané samozřejmě nadále hodlají spolupracovat se spojenci, předpokládají však, že tito spojenci budou mít i vlastní relevantní vojenské kapacity. Výstižně to shrnul zmíněný George Friedman, jenž řekl, že Američané jsou už unavení z toho, že mají vojenskou sílu, zatímco Evropané mají názory.

Evropa má větší počet obyvatel i vyšší HDP než USA, takže by její reálný vojenský příspěvek pro vojenskou alianci měl být přinejmenším shodný s americkým. Ale oproti USA má Evropa základní nevýhodu v neschopnosti se domluvit, na čemž ani hezké projekty jako EU nemohou nic změnit. Jakmile nastane krizová situace a musí se řešit skutečně zásadní otázky, projeví se elementární fakt, že různé státy a národy mají různé zájmy.

Američané tedy budou spolupracovat s tím, u koho budou vnímat opravdovou vůli a současně průnik zájmů. Většina „starých“ států EU nesplňuje ani jedno a dá se očekávat, že v kuloárech varšavského summitu sklidí právě ony ostrou kritiku od USA. Můžeme jen doufat, že poučení z toho vyvodí i čeští politici a že neustoupí od příslibů podpory Armády ČR. Staré klidné časy jsou nenávratně pryč a ten, kdo žádá o pomoc spojenců, musí konkrétními skutky prokázat, že si pomoc zaslouží a pro svou obranu sám něco dělá.

Další zajímavé články si přečtete v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.