Miliardová tiskárna vysokoškolských diplomů
Zasloužilá předsedkyně Akreditační komise a televizní politoložka Vladimíra Dvořáková se konečně rozhoupala k zásahu do zvráceného a velmi výnosného vysokoškolského pseudovzdělání. Komise se pro chabou úroveň rozhodla zavřít jeden z oborů Univerzity Jana Amose Komenského (UJAK). A uvažuje o uzavření celé školy. Ta si najala prominentního advokáta Františka Korbela z advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners, bývalého náměstka ministra spravedlnosti a právníka aktivistického Ekologického právního servisu. Korbel se v zákrutách státní správy dobře vyzná, takže budeme sledovat zajímavý souboj o kvalitu a vážnost vysokoškolského vzdělání.
UJAK byl zjevně tiskárnou vysokoškolských diplomů a zároveň továrnou na miliardy. V letech 2007 až 2013 vydělával mezi 200 až 370 milióny korun ročně. Obchodní model byl velmi jednoduchý. Student zaplatil 50 tisíc korun za rok, což při počtu deset tisíc studujících neslo půl miliardy korun. S investicemi do učitelů se to zrovna nepřehánělo, takže kvalita a nároky byly nevalné, což je přesně důvod, proč Akreditační komise uvažuje o zavření školy.
UJAK je spolu s proslulými plzeňskými právy ukázkou, jak u nás zdegenerovalo vzdělání. A zdaleka nejen na vysokých školách. Nemalá část společnosti netouží znát, vědět a myslet, touží jen po papíru, že nějakou školu absolvovala. Nechce investovat čas ani energii, aby se skutečně vzdělanými stala. Neplatí to zdaleka jen na univerzitách. Když jsem před dvěma týdny psala do Týdeníku Echo o upadajících nárocích na základních a středních školách, několik čtenářů z řad učitelů a ředitelů mi psalo: vy jste nepochopila, co lidé chtějí? Jim nejde o to, aby jejich děti něco uměly, ale aby ty školy co nejsnáze prolezly a měly o tom papír. Tuto díru na trhu provozovatel a rektor UJAK pan Chaloupka dobře pochopil a skvěle kapitalizoval.
Trend pseudovzdělanosti má několik příčin. Tou hlavní je, že ani po pětadvaceti letech moc neumíme rozlišovat. Mnoha firmám stále stačí formálně si odškrtnout, že někdo má diplom, a už se moc neptají, odkud je. K tomu se přidává naše chronická nechuť srovnávat. Takže s výjimkou pár záslužných mediálních žebříčků kvality některých fakult nemáme pořádný přehled, jak je která škola kvalitní. Jak ukázala plzeňská práva, tiskárny diplomů bývají veřejné i soukromé. V Americe nebo v Británii jsou excelentní univerzity a pak spousta špatných škol. Každý se vás ale hned ptá, kde jste studovali. Zároveň existuje určitá nepodkročitelná laťka, čemu se ještě vůbec dá říkat vysoká škola.
Druhým důvodem marasmu, který naplno vidíme na UJAK, je nesmyslná poptávka veřejného sektoru. Různé zákony od služebního po ten o pedagogických pracovnících žádají na jisté pozice vysokoškolské tituly, často i magisterský. A to nejen pro nově příchozí, ale i pro stávající zaměstnance. Co tedy dělat? Hurá na UJAK, stačí třikrát za semestr zajít přednášku. Na fakulty podobného typu se v posledních letech hrnuly tisíce úředníků, policistů a učitelů, kteří nechtěli studovat, jen potřebovali diplom s co nejmenší námahou. Je zřejmé, že na jisté pozice potřebujete určitou úroveň znalostí. Je ale určitě rozumnější prověřit ji testem, jako to třeba dělají dobré univerzity, když si vybírají studenty, než si formálně odškrtnout kolonku o vlastnictví diplomu.
A o podivné tiskárně diplomů na UJAK se v médiích píše přinejmenším pět let, proč profesorka Dvořáková zasáhla až teď?
