Čína v problémech. Máme se bát válečného konfliktu?

Ekonomickým rubrikám většiny světových médií dominují události na akciových trzích, které reagují na prasknutí čínské „bubliny“. A množí se varování, že bude ještě hůř, protože druhou největší ekonomiku světa čekají další problémy. Naopak v kulturních rubrikách přitáhl velkou pozornost román Ghost Fleet, popisující třetí světovou válkou mezi USA a Čínou. Mohou tato dvě témata souviset? Mohou, a to víc, než se zdá.

Začneme nyní tím druhým. Kniha Ghost Fleet, pod níž jsou podepsáni respektovaní vojenští a bezpečnostní experti P. W. Singer a August Cole, si během několika týdnů vydobyla ohromný respekt a výborná hodnocení. Nezřídka se dokonce tvrdí, že pro žánr techno-thrillerů znamená podobný zlom jako díla legendárního Toma Clancyho, mj. Hon na ponorku či Rudá bouře, jež tento druh literatury vlastně vytvořila. Ghost Fleet tak staví na osvědčených základech, ovšem posunuje techno-thrillery do nejžhavější současnosti.

Sebevědomá Čína (ve spojenectví s Ruskem) přinutí USA ke konfrontaci, ve které nejde o nic menšího než o nadvládu nad Pacifikem. Válčí se tradičně na zemi, ve vzduchu a na moři, boje ovšem probíhají i v dalších dvou dimenzích, a to v kosmu a počítačové síti. Do války tak jdou nejen tanky, stíhačky a lodě, ale také vesmírné zbraně a hackeři. Technologický pokrok, jehož Čína dosáhla, představuje nebezpečnou výzvu pro Západ, jenž tak musí zmobilizovat všechny síly, aby (jak lze očekávat) ambice Pekingu nakonec zkrotil.

Podobně jako řada dalších románů vychází Ghost Fleet ze scénáře, v němž se sílící Čína hodlá stát světovou mocností číslo 1. Varování před podobným vývojem zaznívají už roky, avšak to, co vidíme dnes, odpovídá hlasům, které mluví o pravém opaku. Mnoho expertů totiž už dávno předpovídalo, že zdánlivě sílící „Říši Středu“ čekají velké (a nejen ekonomické) potíže, jež by v krajním případě mohly vést až k jejímu kolapsu.

Exploze přehřáté akciové „bubliny“ je totiž možná jenom začátek. Další na řadě by mohla být podobná „bublina“ realitního trhu, propojeného s bankovním sektorem a obrovským objemem špatných úvěrů a neúspěšných investic. Čínské provincie vytvořily gigantické dluhy a Čína už pozbyla i naprostou většinu svých finančních rezerv. Rostou pochybnosti o oficiálních údajích o HDP. Ekonomika ČLR začíná připomínat „sud prachu“.

Co se stane, pokud se naplní katastrofické scénáře a v Číně rychle zkolabuje akciový a realitní trh, bankovní sektor a další složky ekonomiky? Popravdě řečeno, čím přesnější jsou prognózy tohoto druhu, tím jsou méně důvěryhodné, jelikož nic podobného (jistě ne v takovém rozsahu) se nikdy v dějinách nestalo. Kdyby se ale čínská ekonomika (zdánlivě silná, ale ve skutečnosti velmi křehká) skutečně zhroutila, nejspíše by poté nastal i politický a sociální kolaps, který by zákonitě vyústil v konec vlády Komunistické strany Číny.

Právě to je patrně námětem nočních můr řady vysokých funkcionářů této strany, neboť změny režimů se v Asii málokdy odehrávají v poklidu. Nyní vysoce loajální obyvatelstvo by se (tváří v tvář hospodářskému a společenskému krachu) mohlo snadno změnit v pomstychtivou masu, jež by dosavadním vládcům Číny předložila opravdu ošklivý účet. Čínský establishment proto udělá (téměř) všechno, aby se udržel u moci. V tom koneckonců není žádnou výjimkou, velmi podobně by tomu pravděpodobně bylo třeba i v Rusku.

Naneštěstí platí, že země, resp. režimy, které se ocitnou v zoufalé situaci, mají bohužel takový hloupý zvyk sahat po zbraních. Rozhodnutí zahájit válku nemusí být vůbec tak iracionální, jak se často tvrdí. Válka může být prostředek pro opětovné získání podpory obyvatelstva i nástroj, pomocí něhož se dá (přinejmenším dočasně a zdánlivě) obnovit kondice ekonomiky. Příkladů, které dějiny nabízejí, lze jmenovat více než dost.

Není příliš známým faktem, že Německo stálo v roce 1938 prakticky před státním bankrotem, ke kterému zemi dovedly Hitlerovy sociální a zbrojní programy, vesměs uskutečněné na dluh. Z tohoto pohledu Hitler vlastně „musel“ anektovat Rakousko, Sudety a zbytek českých zemí a pak začít válku, neboť nezbytně potřeboval zdroje a bohatství poražených zemí, jinak by Třetí říše prostě ekonomicky padla a nacistický režim logicky s ní.

Velmi charakteristickou činností pro země, které se snaží skrývat své ekonomické problémy a odvádět pozornost (vlastních obyvatel i světa) jinam, je „řinčení zbraněmi“. Paradoxně jsou to obvykle spíše státy v krizi, a nikoli ty opravdu silné, které tak rády předvádějí svou vojenskou moc. „Přetahování“ s Japonci o souostroví Senkaku, výstavba umělých ostrovů v Jihočínském moři či obří vojenská přehlídka konaná 3. září 2015 jsou spíše doklady slabosti Pekingu, který se ji urputně snaží maskovat tímto „ukazováním svalů“.

Stojí možná za zmínku, že případnému válečnému dobrodružství by dosti nahrávala i oficiální ideologie v Číně, která už má s marxismem a socialismem společného pouze málo. Dnes už se daleko více akcentuje imperiální historie Číny a čínský nacionalismus, který občas přerůstá až v šovinismus proti jiným národům (hlavně Japoncům či Vietnamcům, někdy ale také Rusům a národům Střední Asie). Nebezpečný koktejl, že?

Na tomto místě lze opět připomenout geniálního Toma Clancyho, jenž v knize Medvěd a drak (2000) předpověděl ekonomické potíže Číny, která se je rozhodne „vyřešit“ válkou s Ruskem. V současné době, kdy obě velmoci úspěšně předstírají spojenectví proti Západu (ačkoli jde ve skutečnosti spíše o oboustranně vypočítavé „manželství z donucení“), se ale zdá věrohodnější, že pokud by Čína vsadila na ozbrojený konflikt, daleko spíš by si zvolila sporná souostroví ve Východočínském či Jihočínském moři, popř. Tchaj-wan.

Pravděpodobně by nešlo o překvapivou „bleskovou válku“, nýbrž o stupňování konfliktu, kde by přišly ke slovu různé formy nátlaku či provokací. Fakticky by se jednalo o gradaci toho, co se v těchto oblastech občas děje už nyní nebo co představuje i počáteční fáze ruského „válčení nové generace“, zvaného rovněž „hybridní válka“. Ostatně tento ruský koncept částečně čerpá z čínské doktríny „neomezené války“ (Unrestricted Warfare) a stejně tak nelze pochybovat, že se Číňané učí z ruského angažmá na Ukrajině.

Máme se tedy opravdu bát vypuknutí války kdesi v Tichomoří? Stručně řečeno, jestliže budou ekonomické problémy Číny pokračovat, bude pravděpodobnost ozbrojeného konfliktu s účastí „Říše Středu“ vzrůstat. Napětí okolo sporných souostroví i dalších témat naznačuje narůstající nejistotu a strach Pekingu, avšak vzhledem k povaze „hybridní války“ nelze jasně říci, kdy jde pořád ještě o náznaky a kdy už o první („skrytou“) fázi války.

Pro západní země z toho každopádně vyplývá jasný závěr. Nárokům Číny se nesmí ustupovat, jakékoli snahy o revize mezinárodního uspořádání musí být korektně, ale tvrdě odmítnuty. Na místě by bylo také podpořit spojence v oblasti, mj. Japonsko, Tchaj-wan, Austrálii či Filipíny. Podobně jako v případě jednání s Ruskem platí, že jakékoli ústupky by byly chápány jen coby důkaz slabosti. To, co zpravidla získává respekt a udržuje bezpečnost, není couvání, ale pevný a zásadový postoj a ochota dostát svým závazkům.