Politický protest v režimu Nových pořádků
Dnešní stav české politiky a české společnosti, to, co se jemným opisem nazývá „složitá politická situace“, přímo svádí k tomu, problémy personifikovat. K personifikaci se nejlépe hodí nejnápadnější a nejhlučnější představitelé „složité situace“ – a bezkonkurenční jedničkou je mezi nimi v tomto směru prezident Miloš Zeman. Po vášnivých emocionálních protestech ze 17. listopadu se dnes svou akcí (učeně se tomu snad říká „performance“) přidala i skupina, která si říká oMen.
Scénou byl Pražský hrad. Poté, co část skupiny odlákala na chvíli pozornost hradních biřiců, jejich kolegové vyvěsili na věži Svatovítské katedrály nápis „Zde sídlí Zemanova loutka“. Vydržel tam 5 až 6 minut. Zemanův mluvčí Ovčáček následně prohlásil: „Je zarážející, pokud je k politickým akcím zneužita katedrála sv. Víta“.
Pohnutky účastníků protestu (nesouhlas s proruskými a proputinovskými postoji českého prezidenta a s chystanou lednovou návštěvou Vladimira Putina v ČR) jsou pochopitelné a legitimní. Oceňuji taky jemnost jejich výraziva („loutka“). Přesto je na posledních protizemanovských protestech, včetně tohoto, něco trochu zarážejícího.
Především „ruský kolorit“ akce. Akce tohoto typu v postbolševickém, rusky ovlivněném prostředí vydrží od roku 1968 tradičně průměrně 6 minut. Žijeme ovšem v mírnějším politickém klimatu, a tak se zatím se mluví jen o zneužití, nikoli znesvěcení katedrály, zatím se nezapojil kardinál Duka, zatím nikdo nebyl obviněn a dokonce tentokrát ani nebyla řeč o kundách (jednak na Hradě asi zreflektovali veřejný ohlas takového výraziva, jednak účastníci „performance“ byli tentokrát muži). Ale celkově to, co dělají oMen, přece jen trochu připomíná Pussy Riot (oMen ovšem neriskují zdaleka tolik) nebo ukrajinskou skupinu Femen (na ty je ovšem hezčí pohled než na oMen). A vyvolává to tristní dojem, že na víc teď bohužel v Česku nemáme.
Jistě, protestovat se může a musí. Zároveň je třeba říci: za prvé, nestačí protestovat proti Zemanovi. Součástí problému „Nových pořádků“ je taky a především Andrej Babiš, méně nápadný, podstatně šikovnější, podstatně mocnější a proto i podstatně nebezpečnější.
Za druhé, stavět proti živému Zemanovi (a dejme tomu ještě živému Babišovi) mrtvého Havla (což je dneska všeobecná tendence, oMen to dělají také) svědčí o jakémsi nedostatku živých lidí, kteří by byli schopni postavit se proti živým Zemanovi a Babišovi. Nevím, co s tím, jen na to upozorňuji.
Za třetí, problém „Nových pořádků“ by bylo třeba odosobnit. To, co se tu v průběhu posledních dvou let fatálně změnilo k horšímu, se dá shrnout do dvou bodů. Jednak dnes neexistují důvěryhodné politické instituce. Týká se to především politických stran. Neexistuje důvěryhodná a silná opozice a beztvaré něco, co si samo říká „občanská společnost“, ji nedokáže nahradit.
A pak, neexistují funkční média, schopná poskytovat nezaujaté informace a nezaujatou analýzu politické situace. Obojí je třeba udělat. Jde o rekonstrukci demokratické politiky, a to je práce na dlouhé lokte, pracná, namáhavá, jež se musí dělat zadarmo a bez očekávání, že bude mít hned tak velký a viditelný efekt a získá velký veřejný ohlas. Masaryk kdysi napsal: „V pozorování toho, co nezajímá nikoho, v dělání toho, co všem je nudné – v tom se ukáží heroové budoucnosti. Posud je jich však málo. Lidé raději obětují svůj život, než aby pracovali.“
To, co nám dnes nejvíc chybí, je smysluplný program rekonstrukce demokratické politiky. Protesty jsou věc užitečná a potřebná, užitečné mohou být i sociální sítě, různé elektronické petice atp. – ale bez téhle zásadní věci budou jen plácnutím do vody. Podobně, jako je tomu už řadu let v Rusku. Mělo by být jasné nejen to, proti čemu se protestuje, ale taky ve jménu čeho se protestuje a čím lepším má být to dnešní špatné nahrazeno. A tady jsme na úplném začátku cesty.
