Gott s pokorou lípy, sametová vichřice ji neporazila
Fotky německých fotbalistů v různých stadiích rozesmátosti na titulních stranách přisypávají soli do ran těm, kdo včera večer vnitřně krváceli za argentinskou ekipu. Götze!!! Ach jo.... No nic, kdyby mohl nastoupit Angel di Maria, nevyzpytatelný dvojník Franze Kafky, udělal by s německou mašinou krátký proces a my bychom si žili jak na zámku.
Luděk Mádl z Hospodářských novin o fotbale pohovořil s filozofem Miroslavem Petříčkem. Mluví mimo jiné o rozdílném vnímání šampionátu v Evropě a Latinské Americe. „Jihoamerická kultura udržuje velmi důležitou tradici svátků. A právě fotbal pro ně tím svátkem zůstává, projevuje se skrze něj i jejich zvláštní vztah k nelidskému světu. Díky tomu se pak i fotbalisté, samotní aktéři těch svátků, těší jiné pozici, než jak to známe z Evropy, kde už tohle pojetí svátku vymizelo. (...) Svým způsobem nadpřirozené schopnosti na hřišti projevoval (Maradona – pozn. aut.)... Etnografie pro takové případy používá pojem ‚mana‘. To je cosi, co nikdo neumí popsat, třeba, že někdo vyskočil do výšky metr a půl. Prostě se z ničeho nic projeví ta mana, něco nadpřirozeného. Jde o jev, který popsali u jihoamerických indiánů, stejně jako u dávných obyvatel Kréty, kteří naskakovali běžícím býkům na rohy. Jako by do některých vyvolených, ale jen do nich, do jiných ne, vstoupila přírodní energie. Ve fotbale je to stejné. Hráč jde do kličky, ale aby mu vyšla opravdu kouzelně, musí se stát i něco zvláštního.“ Pro mě jsou fotbalová mistrovství jednak nějakým znakem kontinuity života – sleduju je od osmi let taky nějakou libou ozvěnou starého světa s jeho atavismy, vášněmi a jistou, ehm, epičností. Vlastně nevím, co si bez toho šampionátu počnu, zvlášť, když vidím ten úhor na stránkách deníků. Osud rubriky v sázce. Ale asi vydržíme.
Mladá fronta Dnes přináší výčtový text o ambiciózních či obskurních nových politických formacích, jež by se rády prosadily v komunálních volbách. V Praze budeme například obšťastněni stranou Pražští toryové. „Založil ji bývalý poslanec ODS Oldřich Vojíř. Občanské demokraty opustil oni kvůli tomu, že byli podle jeho slov ‚nečinní a apatičtí‘. Místopředsedou toryů je možná ještě známější osoba – někdejší pražský primátor z let 1993 až 1998 Jan Koukal. Z ODS odešel letos na jaře. (...) Zatím poněkud tajuplným projektem je Restart, který se soustředí jen na pražské voliče, ale neskrývá velké ambice. Kampaň mu vede lobbista Pavel Dovhomilja, bývalý poradce Martina Trnky, ředitele pražského magistrátu z dob Pavla Béma. Dovhomilja, který vlastní firmu zabývající se informačními technologiemi a pracuje mimo jiné pro několik ministerstev, se při jednáních za Restart představuje jako poradce nynějšího náměstka pražského primátora Jiřího Vávry (TOP 09).“
Vykvetení další politické trvalky hlásí Právo. Sociální demokracie podle něj hledá někoho, kdo by jí vedl kampaň před komunálními a senátními volbami. A předseda Sobotka už ho prý má – je to místopředseda pražské ČSSD a bývalý ministr Karel Březina. „Svým kolegům to Sobotka oznámil v úterý při pravidelné schůzce se členy vedení, ministry a zástupci krajů ve vládní Kramářově vile s tím, že nominaci Březiny bude další úterý schvalovat předsednictvo strany.“ Celkově to vypadá na specifický předvolební meteorologický úkaz – déšť, ehm, osobností toho typu, jemuž kolegové z kanceláře říkají „bývalí lidé“ a já pro ně používám světáčtější výraz „hasbeeni“. Jsem totiž světák.
Podle Lidových novin vláda nechce poskytnout Ukrajině pomoc, o níž země prostřednictvím ambasády požádala na základě dřívější dohody. „Ambasáda mimo jiné žádala o medicínské balíčky, polní lůžka či oblečení pro svou pohraniční stráž. V první vlně měly věci posloužit k vyřešení humanitární krize, která na Ukrajině panuje kvůli současným bojům s proruskými separatisty. Česká strana se ale nakonec rozhodla požadavkům nevyhovět. Usnesení vlády o poskytnutí pomoci Ukrajině při její obnově a podpoře její demokratické transformace neumožňuje dodávky vojenské povahy,‘ vysvětluje Karolína Rezková z tiskového oddělení ministerstva zahraničí. Přestože Kyjev žádá například o sady na úpravu vody či potraviny, Praha usoudila, že by mohly být použity armádou.“
Ve stejném deníku popisuje Jiří Peňás svůj zážitek z projekce vítězného snímku karlovarského festivalu – Kukuřičného ostrova gruzínského režiséra Ovašviliho. Podle Jiřího Peňáse je rozhodnutí jury důkazem toho, že vkus festivalových porot je specifický úkaz. „Symboliku, ostatně velmi prvoplánovou, používá doslovně a jaksi úmyslně ‚prkenně‘ a upjatě. Mohl by být natočen před třiceti nebo šedesáti lety, jen by měl asi horší barvy. Jeho práce se symboly je doslovná a nepřijít na to, co mají znamenat, je téměř umění. Základním rysem je vypjatá artistnost, projevující se přitom velmi archaicky a okázale: dlouhé, nekonečné záběry na rozeklanou krajinu, tekoucí vodu, šustící stonky kukuřice, pohledy do hlubokých očí hluboce zahleděných do hloubky.“
Antidotum proti přemíře hlubokomyslnosti se dá – jako vždy – najít v Blesku. V dnešním vydání se tam řeší pětasedmdesátiny Karla Gotta. Mimo jiné v rozhovoru s jeho někdejším kapelníkem Ladislavem Štaidlem, kterému se daří najít slova poetická přiměřeně výjimečnosti situace. „Jako přítel i obchodník bych mu doporučil, aby se vyvaroval účinkování v estrádách, zejména pak v rolích, které devalvují všechno kvalitní, co dosud udělal. Naopak bych mu doporučil, aby stárnul s elegancí Chevaliera a pokorou lípy, kterou neporazila ani sametová vichřice, protože ji obyčejní lidé nedali.“ Aha, takže jsem to s Bleskem jako lékem na hlubokomyslnost zase přestřelil, na nic hlubšího se totiž v dnešních denících narazit nedá. Stejně ale. Bránit před vichřicí lípu – mají to těžké, obyčejní lidé. Ale když je lípa dost pokorná, vichřice dost sametová a Ladislav Štaidl ve stavu pohotovosti k interpretaci....nějak se to dá.
