Vítací kultura dovede Německo k záhubě, říká profesor Bassam Tibi

Týdeník Echo

Vítací kultura dovede Německo k záhubě, říká profesor Bassam TibiROZHOVOR
"Vítací kultura" dovede Německo k záhubě, varuje profesor Tibim Foto: Foto: Jan Zatorsky
1
Svět

Daniel Kaiser

Profesor Bassam Tibi (72) je původem Syřan, profesí západní vzdělanec, po většinu svého dospělého života občan Německa. Dlouho patřil k optimistům, kteří věřili v plodné soužití muslimů v Evropě s jejich hostiteli. V rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje emeritní profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Göttingenu, jak o svůj optimismus přišel.

Rozhovor byl publikován v Týdeníku Echo. Jeho celou verzi si můžete přečíst na stránkách EchoPrime nebo v Týdeníku Echo po zakoupení předplatného  v našem internetovém obchodě zde.

Co byste na místě německé kancléřky dělal loni v létě jinak?

Neotvíral bych hranice. I když jsi Syřan, a nemáš pas, nemáš dokumenty, dovnitř tě nepustím. Nebo když někdo na hranicích hází na policisty kamení. Kámen nenahrazuje vízum.

Jste Syřan, ve vaší zemi už pátým rokem zuří nepřehledná válka. Na jakou stranu v ní patříte?

Jsem sunnita, tedy příslušník většiny, která tvoří minimálně 70 procent obyvatelstva. Alavitů, což je vládnoucí šíitská sekta, je zhruba deset procent. Zbytek jsou další šíitové, křesťani, drúzové a další. Alavité tradičně sídlili na venkově, ale v šedesátých letech začali svoje děti masově posílat na vojenské školy, což sice sunité předtím dělali taky, ale v nějaké chvíli s tím přestali. Mě rodiče neposlali na vojenskou školu, ale na univerzitu do Německa. V roce 1970 otec dnešního prezidenta – Háfiz Asad – provedl vojenský puč. Od té doby je státní aparát obsazován vlastně jen alavity. V armádě dnes už skoro nenajdete sunnitského důstojníka. Alavité vědí, že pokud přijdou o moc, přijde pomsta za 46 let útisku většiny. Přijde masová vražda. I proto, že za posledních pět let Asadova armáda zabila na půl milionu lidí. Bombarduje obytné domy, školy, vojáci znásilňují sunnitské ženy. V Sýrii už to není k žití. Proto taky chápu Syřany, kteří jdou do Evropy. Historicky viděno byla zásadní chyba Asadovy rodiny to, že alavité si nemonopolizovali jen politickou moc, ale i zdroje: vodu, peníze, pracovní místa, státní zakázky. Problém by nebyl tak strašný, kdyby alavité dejme tomu vládli, ale s ostatními se aspoň dělili o zdroje.

Američané jako kdyby pořád věřili na vítězství umírněné opozice. Byla od roku 2011 někdy chvíle, kdy umírnění měli v opozici převahu?

Ano, tak do konce roku 2012. Rok a půl. Tehdy umírnění chtěli vyjednávat, jenže Asad ne – to byla jeho další těžká chyba, na úrovni brutálního potlačení mírumilovných demonstrací na začátku. Už v zimě 2013 bylo okno příležitosti zavřené. Asad přežije minimálně tak dlouho, jak potrvají ruské nálety.

Existuje z té války nějaké východisko?

Já ho nevidím, protože není žádná jednotná opozice. Je an-Nusrá, Islámský stát, Ahrar aš-Šám, Syrská svobodná armáda… Celkem dnes v zemi působí 105 ozbrojených milicí. V Libyi 120, ale Libye je kmenová společnost, kde má svou vlastní milici každý kmen. Syrská společnost nestojí na kmenech, tady milice patří jednotlivým náboženským sektám anebo politickým frakcím. S tak roztříštěnou opozicí je už technicky vzato těžké uzavřít příměří. Tím pádem máme v Sýrii tzv. protracted conflict, vleklý konflikt, který bohužel nemá řešení a potáhne se.

Co byste ohledně Sýrie poradil novému americkému prezidentovi? Aby se víc angažoval, nebo aby se stáhl?

Stáhl. V Sýrii proti sobě bojují hlavně lokální síly, Západ už tam nic nepořídí.

Co to bude znamenat pro Evropu, že je v Sýrii protahovaný konflikt?

Že sem minimálně příštích deset roků budou proudit uprchlíci. Ovšem Evropa ten konflikt nemůže vyřešit a taky za něj nemůže vykrvácet. Válka koneckonců není jen v Sýrii, podle OSN je dnes na světě 65 milionů uprchlíků. Pokud by všichni přišli sem, Evropa se složí. Včera jsem v novinách četl, že ve Švýcarsku se tisíce uprchlíků zaregistrují, a pak stejně táhnou dál na Německo. Protože tu panuje vítací kultura. Ta ale Německo dovede k záhubě.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst na stránkách EchoPrime nebo v Týdeníku Echo po zakoupení předplatného zde.