Proč polská opozice i s Bruselem za zády ztrácí a podpora vládě roste?

Proč polská opozice i s Bruselem za zády ztrácí a podpora vládě roste? 1
Blogy
Maciej Szymanowski
Sdílet:

Evropská komise znovu pohrozila Polsku sankcemi, pokud prezident neodvolá soudce ústavního soudu, které sám jmenoval,  a neuvolní tak místo soudcům, které zvolil ještě předchozí parlament. Polská vládní většina požadavek Bruselu ostře a preventivně – nedávno – zavrhla a přijala v sejmu usnesení o polské suverenitě, načež se s podobnou lehkostí pustila do jednání s  místopředsedou Evropské komise Fransem Timmermansem.  Nejzajímavější na tom všem momentálně je, že první obětí sporu není Polsko či polská vláda, ba ani Evropská komise, která v poslední době zabředává do stále  kontroverznějších rozhodnutí (viz nápad s odškodněním ve výši 250 tisíc euro za každého nepřijatého uprchlíka), ale doplácí  na něj ta část opozice, která nejhlasitěji deklaruje svou „prounijnost“ – včetně donedávna vládnoucí Občanské Platformy.

Už rok trvající spor o právoplatnost volby nových členů ústavního soudu (jeho geneze sahá daleko před podzimní parlamentní volby) se nyní ocitl ve fázi, kdy je neřešitelný nejen z hlediska průměrného občana, ale také z pohledu polských právnických kruhů. Připomíná to kvadraturu kruhu či dilema, zda první bylo vejce, nebo slepice. Ruku na srdce – pokud ústavní soud nejdřív uzná platnost volby soudců, která proběhla na poslední říjnové schůzi předchozí sněmovny, a dva měsíce poté vydá verdikt o částečné neústavnosti zmíněné volby, aby tím zachránil aspoň část novopečených soudců,  můžeme mluvit o všem, jenom ne o primátu práva před politikou. Na druhé straně ovšem také prezidentské jmenování soudců zvolených už novým parlamentem – které proběhlo časně ráno, aby se tak předešlo soudnímu nálezu o neústavnosti volby –  se sice ještě pohybuje v mantinelech politické hry, ba i práva, ale je nepochybně také přešlapem v dobrých demokratických zvyklostech, kde procedury často mají podobnou váhu jako obsah, jejž ztělesňují. Navíc desítky dalších kroků, které od té doby učinil na jedné straně ústavní soud, a na druhé parlament,  to všechno z právního hlediska zkomplikovaly natolik, že nejvýznamnější polští konstitucionalisté už dávno odmítají komentovat,  kdo tu má pravdu. Politiky –   z obou stran barikády –  to ovšem nijak neomezuje v jejich dalekojdoucích soudech. Neomezuje se ani Evropská komise.

Ta letos v lednu reagovala na krizi kolem polského ústavního soudu zahájením tzv. procedury pro ochranu právního státu, která může vyústit v pozastavení práva Polska účastnit se hlasování v hlavním rozhodovacím orgánu Evropské unie – v Radě EU. První fáze procedury spočívala ve výměně informací s vládou Beaty Szydlové. Evropští komisaři se domáhali „znatelného posunu” v řešení krize a pohrozili, že pokud se tak nestane, zahájí druhou fázi procedury pro ochranu právního státu. Během ní by polská vláda měla obdržet konkrétní doporučení a proces jejich realizace by pak byl monitorován. Pokud by se Varšava doporučením nepodřídila, přicházejí na řadu sankce. O těch ovšem už dávno jménem Maďarska premiér Viktor Orbán prohlásil, že je bude vetovat. Že by tedy šlo o typickou politickou stínohru, hru přeludů?

C‘est la vie

Ne tak docela. Třeba jen přechodné oslabení mezinárodní pozice Polska, přinucení vlády, aby vysvětlovala svá provinění – bez ohledu na to, zda jsou skutečná, nebo smyšlená – nahrává do karet všem, komu intenzivní snaha Varšavy o umístění velkých amerických základen poblíž východní hranice NATO zkrátka nejde pod fousy, ať už z ideologických důvodů, nebo ze strachu před možnou reakcí Ruska.

Krom toho v Polsku začala platit bankovní daň, a  parlament bude už brzy rozhodovat o sazbách, způsobu vyměřování a vybírání daně od velkých obchodních sítí. Podle zprávy, kterou nota bene vydala loni sama Evropská komise (http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/eeip/pdf/ip008_en.pdf), připravují zahraniční firmy polskou státní pokladnu ročně o zhruba 10 miliard euro, a podle odhadů varšavské vlády je to dokonce dvakrát tolik. Přičemž spor o peníze s nedemokratickou vládou vypadá vždycky lépe, než tahanice se demokratickým kabinetem. Zvlášť z pohledu Berlína a Paříže, jejichž podnikatelé mají v rukou polovinu bank a velkoplošných obchodů, které dnes v Polsku působí. Připomeňme, že když zmíněné daně zavádělo Maďarsko, vyvolalo to útoky, které nebyly vůbec zdůvodněny fiskální politikou, ale omezováním svobody slova, „antidemokratickými” změnami v justici atd.

Podobně jako tomu bylo před lety v případě Maďarska, ztrácí na sporu s Bruselem nejméně konzervativní vláda.  Poměr preferencí vládnoucího Práva a Spravedlnosti (PiS) a Občanské platformy (PO), která byla u moci předchozích osm let (v loňských říjnových volbách získaly  38, respektive 24 procent) se podle právě publikovaného průzkumu TVN OBOP změnil na 39:17 procentům. Také jiné průzkumy potvrzují více než dvojnásobnou převahu PiS nad PO, což je dosavadní rekord. Podobně je tomu u prezidenta Dudy, kterému by rok po jeho zvolení dalo hlas už ne tehdejších 51,5, ale celých 60 procent.

Proč je to tak? Protože opozice, která omílá obvinění o absenci demokracie – ať už v Bruselu, na polských ulicích nebo v médiích – zcela upustila od prezentování vlastního programu či od vytýkání aktuálních chyb vlády. Na druhé straně vláda Beaty Szydlové mezitím významně zvýšila příspěvky na děti, zablokovala málo populární program přijímání muslimských imigrantů, zahájila stavbu protiraketové základny v Redzikově, na kterou naváže stálá přítomnost amerických vojáků na polském území – situace, která je minimálně od ruské okupace Krymu v Polsku všeobecně žádaná. C‘est la vie.

 

Další zajímavé články najdete v Týdeníku Echo zde.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články