Peklo v Turecku, peklo po volbách, peklo všude
Deníky ve volební den přiměřeně státotvorné. Kromě toho na titulních stránkách figuruje ten nešťastný pán, u kterého bylo v Praze v době uzávěrky podezření na ebolu, pak se to ale naštěstí změnilo.
Mladá fronta Dnes a Hospodářské noviny vyšly s podobným otvírákovým titulkem „Jde o víc než o radnice“ vs. „Víc než jen komunální volby“. Shoda celkem předpokládatelná – skutečně jde o víc a možností, jak to vyjádřit, zas až tak moc není. Podle MfD je to „prestižní utkání Sobotkovy ČSSD a Babišova hnutí ANO“ a mimo jiné i to, zda „bude pokračovat rozpad české politiky a úpadek tradičních stran na úkor nových politických hnutí“. Podle HN může případný úspěch ANO v komunálních volbách hnutí nějakým způsobem proměnit. „Jde o to, že ve chvíli, kdy hnutí získá silnější institucionální zázemí v obcích, může se postupně začít rozvolňovat chuť regionů poslouchat pokyny z centrály. ANO je přitom postavené právě na charismatu a tahu svého zakladatele. Aktuálně nejpopulárnější politik v zemi je pro naprostou většinu kandidátů ANO zárukou toho, že mají šanci uspět. Tím, co rozhodne, nebude ani program (který strana navíc nemá nijak mimořádně propracovaný), ani silné osobnosti, ale faktor Babiš.“
Ve stejném deníku Petr Honzejk píše o ANO jako o symptomu nebo spíš nositeli „neprogramové“ politiky a „politického šovinismu“. „Je jasné, že hlavními protivníky tohoto systému jsou sebevědomí (a nezkorumpovaní) politici a zvídaví voliči. Tyto volby dají mimo jiné odpověď na otázku, jestli se jich v Česku ještě dostává. Zdálo by se, že je důvod k optimismu. V komunálních volbách kandiduje rekordní počet lidí (234 tisíc), ve většině měst nejvíce stran v historii (v Praze 31). Jenže daleko spíše než o vzepětí občanského sebevědomí jde jen o další aspekt probíhajícího vyprázdnění politiky. Snížení osobnostních standardů až na samé dno, které vidíme u některých Babišových politických zaměstnanců, vede nutně z druhé strany k tomu, že nakonec převládá pocit, že politiku může dělat každý, hlavně když není politik.“
Nějak se mi stalo, že jsem z toho všeho začal přemýšlet. Domnívám se, že ANO uspělo ne jenom kvůli penězům a dobře zvolené strategii, ale především proto, že odpovídalo na nějakou reálnou poptávku, která tu zůstane, ať už bude osud toho hnutí jakýkoliv. Je to jednak představa o tom, že je možná politika „bez keců“, že existují nějaká technokratická řešení problémů, která nejsou zatížená ideologií, obecně správné věci, které by prostě měl někdo jen udělat. Politika bez ideologie a taky bez ideálu, která společnosti dá jakési – vlastně netečné – fungování. Ta pro, dejme tomu, zasvěcenější pozorovatele komicky zdůrazňovaná distance nejpopulárnějšího politika od politiků má také silný apel. Nepochybně pokleslá politická třída odcházejícího režimu sloužila a slouží jako snadný a dosažitelný hromosvod, nejenom pro třeba oprávněné zklamání z politického dění, ale i pro ledacos dalšího. Žili bychom si krásně, kdyby tu nebyli nebo kdybychom měli nějaké lepší... Moudrý a ctnostný lid versus jeho prohnilá reprezentace. Navíc lid, dlouhodobě trpící nepřiměřenými očekáváními ve vztahu k politice, v níž vidí potenciální zdroj smyslu či naplnění – nakonec i ten komunismus tady jako ideál byl o dost sdílenější než v jiných zemích, které si podrobil. To vše v kontextu civilizace, v níž sílí představa, že chtění zakládá právo. A uspokojit to chtění přinese štěstí. Možná ten největší problém české politiky není Andrej Babiš a jeho hnutí, ale zklamání, které jednou nutně přinese, a výraz, jenž to zklamání třeba najde. Třeba nějaká nová chiméra, za níž se část společnosti vrhne, a bude ji slepě následovat i v době, kdy už se dávno promění ve svůj protiklad. Ehm.
Na otvíráku Lidových novin jímavý příběh australských manželů, kteří pracují v české Akademii věd. Jejich dospívající dcera dostala rakovinu a zemřela, rodiče sice platili zdravotní pojištění, jenomže u cizinců se nevztahuje na děti. Pojišťovna teď po nich chce doplatek tři miliony. Deník taky píše o zpřísnění pravidel hazardu – automaty už budou moci být jen v hernách a kasinech. „Hráči se například budou při vstupu do heren prokazovat občanským průkazem, a pokud se zjistí, že dluží státu nebo neplatí alimenty, nezahrají si. Obce do pěti tisíc obyvatel budou moci mít na svém území maximálně jednu hernu s deseti až třiceti automaty, obce s méně než 40 tisíci obyvatel pak nejvýše jedno kasino.“ K tomu Zbyněk Petráček: „Liberálové a konzervativci, levičáci a pravičáci si o tom mohou myslet leccos. Třeba o centrálním monitorovacím systému, který má zřídit ministerstvo financí. Nebo o chystané registraci hráčů. Či o slovech odpovědného náměstka z financí: ‚Požadujeme, aby bylo znemožněno hrát osobám, které podle společenských konvencí hrát nemohou,‘ říká Ondřej Závodský. Vida. V dnešním politickém diskurzu máme stále častěji pocit, že konvence jsou překonané, ba trestuhodné. (...) Ale toto vše je přebito jedním důležitým argumentem. Přijedete-li do jakékoliv civilizované země, ať liberální, či konzervativní, projevy společenských patologií musíte hledat někde v suterénech. Přijíždíte-li do Česka, demonstrativně vás vítají už na hraničním přechodu a směrem do vnitrozemí dále bují. (...) V tomto smyslu je návrh zákona o regulaci hazardu jen logickým krokem k jakési uměřenosti.“
Fotbalová reprezentace dnes hraje v Turecku, asi to nebude žádná procházka. Tomáš Sivok, který kope za Besiktas Istanbul, v rozhovoru pro MFD ilustruje mentalitu tureckých fanoušků. „Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy naše fanoušky štvaly neúspěchy. Klečeli nám před autobusem, po tvářích jim tekla krev, vzpínali ruce a úpěnlivě prosili: Příště musíte vyhrát! Musíte!“ Titulek týkající téhož tématu hlásá pravdu jaksi širšího dosahu: „Jak ustát peklo? Jezdit po zadku, velí šéf Rosický“. Zapamatujte si to doporučení pro případ, že ty volby dopadnou ještě hůř, než by se dalo čekat. I když na druhou stranu, pro všechny situace tahle rada asi neplatí. Jako děti jsme se třeba děsili vizí: Představ si, že jedeš po zadku po strašně dlouhý žiletce a brzdíš patou. Takže s rozmyslem. Vždycky s rozmyslem. Ale nějakou silnější, možná plechovou, záplatu bych na zadek kalhot preventivně připevnil. Jeden nikdy neví, kdy přijde to peklo.
