Kdo koho vlastně lynčoval v časech "aféry Kundera"?
Po slavném fotbalovém vítězství přišla studená sprcha – téměř s jistotou hraničící naděje, že se česká zástupkyně v Evropské komisi stane ředitelkou vesmíru, pohasla. Zbyla na ni ochrana spotřebitele. Jsme zraněni, zklamáni a ptáme se: Kdo za to může?
Deníky shrnují debaty politiků po zveřejnění zprávy o rozdělení resortů v komisi, Andrej Babiš je zklamaný, Bohuslav Sobotka by to tak tragicky neviděl, Věra Jourová si už (podle rozhovoru v Mladé frontě Dnes) zklamání nepřipouští, její prvotní reakce ale zrovna potěšená nebyla. MFD ji shrnula titulkem: „Jsem zklamaná, přiznala Jourová. Vysněné regiony jí sebrali Rumuni“. Taky by mě to zabolelo, kdybych o něčem snil, a pak... Rumuni!! Petr Pešek ve sloupku Lidových novin: „Bylo by však překvapením, kdyby po tahanicích, které výběr českého kandidáta opět provázely, byl na konci nějaký silný post. Frustrace je zbytečná. Získané portfolio není až tak plonkové, jak by se zdálo – zahrnuje například důležitou ochranu dat a vyjednávání o tomtéž s USA. Celé by to ale hlavně mělo být poučením pro příští výběr českého kandidáta na komisaře. Neznělo toto už minule?“
Ještě jedna vnitropolitická trvalka – služební zákon, který – jak píše Právo – i „s ‚budižkničemy‘ prošel vzdor Zemanovi“. V Mladé frontě hlasování komentuje Miroslav Korecký, má ho za projev vzrůstající izolace Miloše Zemana na politické scéně. I když má mandát posílený přímou volbou, proti stmelené vládě, neřkuli sněmovně, nemá sebemenší šanci. Zcela ho ignoruje jeho bývalá ČSSD, jakkoli v ní Zemanovo fluidum žije dál. Z koalice se sice prezidentem občas zaštítí Andrej Babiš, jeho loajalita k vládě je ale – zatím – podstatně silnější. Faktický Zemanův vliv v politice tak lze víceméně omezit na komunisty a okamurovce. Smutné.“ Mně to tedy srdce neutrhne, zároveň ale tenhle stav vůbec nemusí být setrvalý, změna může být stejně rychlá jako prezidentův odchod z královské lóže na galerii. Možná on nebo někdo z lidí kolem něj chová naději, že by se mohl stát katalyzátorem spojování těch okrajů do nějakého širšího a potenciálně dost vlivného proudu, mám ale dojem, že Zemanovi pro to – alespoň v tuhle chvíli – chybí elán. A spojování lidí nikdy nebývala jeho silná stránka.
Lukáš Jelínek v komentáři pro Právo vidí možnost dalšího střetu mezi prezidentem a ministrem financí. Měl by se týkat způsobu, jímž se hodlá Babišův úřad vypořádat s nelegálními výdělky. Nepočítá s majetkovými přiznáními – prezidentovým fetišem. „Jako první označil přístup ministerstva za bezzubý šéf Úsvitu Tomio Okamura, nespokojeni jsou i komunisté a reptat bude i část ČSSD. Zastane se Zeman před nimi Babiše?“
Máme taky kulturní kauzu – román Martina Juna Doživotí, který je zjevně inspirovaný aférou Respekt versus Kundera, proti němuž se Milan Kundera ohradil potom, co ho nakladatelství Labyrint na existenci knihy iniciativně upozornilo. On na ně vznesl nějaké požadavky, těm, jež „příliš nezasahovaly do autonomie uměleckého textu“, prý nakladatelství vyšlo vstříc. Jiří Peňás v Lidových novinách: „Podle vyjádření editora (Ondřeje Kavalíra – pozn. aut.) šlo o Kunderův požadavek, aby hlavní postava nenesla jméno K. a aby nebyla identifikovatelná s Milanem Kunderou. Vzhledem k struktuře románu, kde reálie z Kunderova života splývají s fikcí, šlo o požadavek těžko splnitelný. (...) Nicméně právníci dodávají, že nakladatelství přislíbilo, že při prezentaci knihy nebude titul spojován s Kunderovým jménem. To bylo porušeno hned první den. Stačil jediný rozhovor s Martinem Junem. Ten ráno v pořadu Mozaika odvysílala stanice Vltava. Autor v něm na otázku redaktorky, zda se neobává, že jeho postava bude ztotožněna s Milanem Kunderou konstatoval, že s tím musí počítat.“ Co ale měl odpovědět jiného? Jiří Peňás v související glose celý skandál popisuje jako uměle vyvolaný ze strany nakladatelství, jemuž se mohou Kunderovy protesty marketingově hodit. Dost možná to je pravda. A je taky fakt, že Labyrint těžko v téhle situaci těžko může dosáhnout stavu nesežranosti kozy a sytosti vlka. Těžko ale Junovi vyčítat, že se v interview nesnažil zapřít něco zcela evidentního.
V Hospodářských novinách věc komentuje Petr Fischer: „Je to jako s každým uměleckým dílem: pokud si autor stojí za jeho ideou a ví, že účelem psaní či tvoření vůbec nebylo někoho poškodit, pak není na místě cokoli měnit, natožpak konzultovat předem. Není-li umění rizikem, pak není ničím. V takovém případě se už nejedná o přátelskou konzultaci, o lidskou vstřícnost ani osobní ohledy, nýbrž o implicitní zpochybnění původního smyslu díla.“ Knihu Martina Juna jsem nečetl, na velmi sporé charakteristice její zápletky, která se v médiích objevila, mě ale zaujala jedna věc. „Světově proslulý spisovatel K. je zatčen při poslední návštěvě rodné země a souzen za údajné šedesát let staré udání.“ Netuším, jakým způsobem autor z té premisy vychází, možná je jeho próza stylizovaná do hyperbolické grotesky. Takhle shrnutá mi ta výchozí situace připadá jako další recyklace mýtu o tom strašném lynči, jemuž Češi vystavili svého nejslavnějšího spisovatele. Moje vzpomínka na průběh té aféry je přitom dost jiná. Jasně, debatovalo se tehdy občas dost vyhroceně a převládající hlas v té diskusi byl ten ve vztahu ke Kunderovi obranářský, někdy za každou cenu. Na spisovatelovu stranu se kromě mnohých publicistů postavili taky tehdy úřadující prezident spolu s bývalou hlavou státu. Naopak – Adam Hradilek, který v Respektu svoje zjištění publikoval, byl mnohdy vystaven hodně nevybíravé kritice. Třeba paměť klame. Bylo by docela zajímavé, kdyby někdo tehdejší dění shrnul a popsal. Doneslo se, že se snad něco podobného chystá. Tak se docela těším.
Z titulní strany LN se dozvídám: „Němci se chystají zakázat stres“. V tom případě mám pro Němce špatnou zprávu: taky jsem se o to pokusil a nevyšlo to. O své zkušenosti v té oblasti se s nimi nicméně rád podělím.
