Mitteleuropa, nová kolonie moralistů

V chaosu a neschopnosti uprchlické krize našly evropské elity jedno téma, na kterém se mohou s uspokojením shodnout: středoevropské země selhaly ve zkoušce civilizovanosti, neprokázaly evropské hodnoty, a vůbec jsou fuj. V době, kdy je Unie populární jen v místech od Bruselu dostatečně vzdálených, jako je Ukrajina, lze pochopit, jak jim to přijde vhod. A země jako naše mají zvláštní zamindrákovanou tendenci přijímat kritiku z vnějšku s jakýmsi zadostiučiněním. Je to špatně a neměli bychom si tento jejich příběh osvojovat.

Rakouský kancléř Faymann přirovnal maďarskou politiku k nacistickým deportacím. Jiní nešli tak daleko v historických analogiích, dovolávali se jen ducha Evropy a solidarity, ale zato dodávali, že na přestupníky by měl dopadnout trest. Guardian v úvodníku odsoudil Orbána, že namísto osvojení si „velkorysého panevropského přístupu“ šíří xenofobii. Polskou, českou a slovenskou vládu kritizuje za to, že se postavily na jeho stranu. Od nás obletěla svět hlavně zpráva o tom, že policisté psali fixou čísla na malé děti. Kritika se ovšem nejvíc projevovala ani ne tak v samostatných článcích, jako v tónu zpráv a hlavně v neoficiálních poznámkách, jež novináři trousili po sociálních sítích.

V článcích přímo věnovaným tématu se opakují základní myšlenky: Středoevropané by si měli uvědomit, že i oni byli ve své době uprchlíci; že jsou příjemci velkorysých finančních transferů z EU; vyzdvihován je zejména vzor Německa, jež se ze své historie exemplárně poučilo; a „EU má nečekaně další úkol na svém dlouhém seznamu: připravit postkomunistické evropské země na zodpovědnost poskytování bezpečného útočiště politickým uprchlíkům v zoufalé situaci.“ Tato citace je z článku Paula Hockenose, amerického novináře usazeného v Berlíně, pro časopis Foreign Policy. Jeho zlatým hřebem je titulek, „Šokující pokrytectví Mitteleuropy“. Autor, který chce poučovat novoevropské jelimánky o dějinách, má tak málo historického povědomí, že použije do titulku odkaz na koncepci považující náš kus světa za předurčený k německé hegemonii.

Z tohoto i z podobných textů jasně vyplývá jen jediné: pozorovatelé ze Západu postkomunistickou Evropu neznají a vidí ji jen svým prizmatem.

Proud uprchlíků z našich končin byl podstatně menší. V letech 1968-69 šlo maximálně o 70 000 lidí, vesměs kvalifikovaných a vzdělaných a dobře integrovatelných do demokratických společností. A bylo to v éře studené války, již nelze redukovat na rok 1968. Jen pár let po uprchlické vlně, v roce 1973, nastala epizoda, za kterou by se Němci měli hluboce stydět (ale nestydí, pokud to vůbec vědí), kdy do okupované Prahy přijel německý kancléř Willy Brandt a jako první západní státník poskytl Husákovu normalizačnímu režimu vytouženou mezinárodní legitimitu. Podobně i v letech polské Solidarity bylo chování západoevropských politiků v čele s Němci často zbabělé.

Naopak západní pozorovatelé nedoceňují, co znamená vzpomínka na to, nemít kontrolu nad osudem vlastní země a nad vlastními hranicemi. Že Východoevropané odmítají přijmout směšné jedno procento cizinců? Balti jich na svém území mají třicet procent!

K těm velkorysým transferům z EU. Mysleli jsme si – tedy aspoň tak to stojí v příslušných dokumentech – že slouží k vyrovnání ekonomické výkonnosti a integraci kontinentu, ne k vydírání a vynucování poslušnosti. Na to jsou totiž dost špatný nástroj. V žádném případě nelze tvrdit, že by se Západní Evropě rozšíření Unie ekonomicky nevyplácelo. Vedle unijních fondů je třeba postavit ty stovky miliard, které si každoročně převádějí domů západoevropští investoři. České banky, jejichž nákup se skupinám jako KBC, Societe Generale a Erste vrátil za pár let, jsou dnes osamělými světlými body v jejich bilancích. Odkud jsou stroje v nových továrnách, jež u nás vyrostly? Kdo dostává infrastrukturní zakázky, jež se platí z evropských fondů? Hochtief, Strabag, Skanska, Eurovia… Nejen my sami máme zájem na eurodotacích (a to ponechávám stranou názor, že fondy nám jenom škodí a být jich zbaven by byl dar z nebes).

Ten pocit, že Západ nás má pod svou morální kuratelou, se promítá do zcela jiného charakteru zpravodajství z Východu a ze Západu. Věci, jež jsou na Východě nahlíženy jako varovný výhonek fašisticko-nacisticko-nacionalisticko-fenofobního podhoubí, jsou na Západě prezentovány jako jedna událost z mnoha, která nesvědčí o ničem. Když chceme my nebo Slováci přijmout jen křesťanské uprchlíky, je to skandál. Když totéž chce řada francouzských měst, napíše o tom jeden server. Když český policista očísluje malé děti fixou, je to dozvuk holocaustu. Když migranta očísluje dánský policista, nestojí to za zmínku. Když se migranti odmítají registrovat v Maďarsku, je to logický důsledek xenofobní atmosféry. Když se odmítají registrovat v Rakousku nebo v Dánsku, protože chtějí pokračovat do Německa respektive Švédska, znamená to co? Když Orbán zavře hranice, dovolil si vzít situaci do vlastních rukou. Když Francie v rozporu s pravidly Schengenu a bez notifikace Evropské komisi zablokuje hraniční přechod Ventimiglia, je to bez komentáře. Když Maďarsko postaví na hranici plot, je to otočení kola dějin zpět. Když Španělsko vybuduje ploty kolem svých afrických držav Ceuta a Melilla, je to… kdo o nich naposledy psal? Pravda je taková, že jeden každý údajný projev primitivismu a zpátečnictví, který se vyskytl na balkánské migrantské trase, se v nějaké obměně o pár dní později dostavil i v Západní Evropě.

Memento holocaustu je úběžníkem většiny těchto mravokárných úvah. A je také smutným dokladem, že ve formulování postojů k současné uprchlické krizi jde víc o ukájení vlastního pocitu morální nadřazenosti než o realitu. Protože kdyby šlo o realitu, musel by si dřív nebo později někdo položit otázku, která kupodivu nikoho nenapadá: Copak si asi myslí o holocaustu ti radostně vítaní noví příchozí? Možná proto, že má velmi předvídatelnou odpověď.