Nádor, to je omyl přírody, říká profesor Josef Koutecký
Týdeník Echo
ROZHOVOR
1
Setkání s profesorem Josefem Kouteckým patří k vzácným zážitkům. V profesorově obývacím pokoji, v obklopení obrazů a soch s motivy Jana Nepomuckého či Rudolfa II., prostupuje nitrem poklidno, které ještě před chvílí bylo kdovíkde. Přicházejí úvahy, zda étos první československé republiky mohl být jako toto místo, jsou však přetrženy otázkou: „Bude vám vadit, když při povídání budu kouřit viržínko? Já kouřím celý život doutníky, ale teď máme raději viržínka.“
Je v ní jakási disciplína, ostatně k ní se pan profesor přiznává: „Víte, já jsem muž řádu.“ Témata hovoru jsou všelijaká, sem se ani nemohou vejít; zůstal z nich kousek. Řeč šla přirozeně o dětské onkologii, neboť profesor ji v tuzemsku založil, tu se ale stočila k vážné hudbě, Kouteckého životní vášni, jindy k význačnému bohemistovi Alexandru Stichovi, s nímž se Koutecký přátelil, a ovšem nejčastěji k zesnulé manželce Jitce. Na ni Koutecký nedá dopustit, vzývá ji a miluje každým slovem. Vloni, téměř na den přesně po dvou letech od manželčina skonu, navíc zemřela i profesorova dcera Eva.
Mimořádný ve vašem provedení byl podzim 1989. V září jste v Praze uspořádal konferenci Mezinárodní organizace dětské onkologie, v listopadu byla sametová revoluce, zároveň už jste vybíral peníze od národa na zářič do Motola.
Zároveň ne. Když jsem před revolucí přišel za ředitelkou Motola s návrhem, že nám chybí zářič a že by na něj každý Čech mohl přispět korunu, podívala se na mě zděšeně a řekla mi doslova: „Vy jste se zbláznil! Copak my můžeme naznačit, že československé socialistické zdravotnictví nemá na to, aby ošetřilo své nemocné děti?! To vůbec nepadá v úvahu.“ Takže to zhaslo.
Ale na Vánoce toho roku už sbírka běžela.
Na Vánoce už ano, protože okamžitě po Listopadu se to rozjelo. Zpočátku naprosto neuvěřitelným způsobem. My jsme dostávali peníze třeba od rozpuštěné komunistické buňky nebo od veskrze komunistického svazu novinářů. Každá taková rozpouštěná organizace, která měla peníze, si myslela, že se takto vykoupí ze svých předešlých hříchů. Sbírka nahromadila obrovskou částku. Z ní jsme pořídili důležité přístroje: koupili jsme první ultrazvuk, podíleli jsme se na pořízení prvního CT. Všecky ty přístroje samozřejmě využívali také jiní pacienti, nejen ti s dětskými nádory. Nakonec se mi podařilo postavit v Motole pavilon s radioterapií.
Co jsou vlastně další úkoly dětské onkologie? Kam se ubírá výzkum?
Když to řeknu obecně, molekulárně-genetickým a molekulárně-biologickým. Stále více a více se dovídáme o vlastnostech nádorových buněk, možnostech jejich života a možnostech nádorové buňky zničit. Dneska je možné u nádoru, který se dříve jmenoval tak a tak a byl chápán jako jeden nádor, rozlišovat typy. Jeho různé varianty, bych řekl. A různé biologické vlastnosti, které umožňují rozlišit léčbu, neléčit uniformně.
Chápu, důležité je bránit se velkému toxickému poškození organismu.
Přesně tak. To, co dětskou onkologii posunulo na výši, na níž dneska je, je chemoterapie. Nádory se operovaly vždycky. Nádor lze i zářit. Ale když je v těle byť mikroskopický rozsev, je taková léčba k ničemu. Chirurgie i radioterapie jsou pro léčbu nádorů důležité, ale jsou léčbou lokální. Nádor je onemocněním celého organismu. Probíhá jím krev a s ní všechno ostatní, co v ní je. Tím pádem má hlavní význam systémová léčba, a tou je chemoterapie, dneska i imunoterapie a léčba „biologická“, které však se správně má říkat „cílená“, protože účinná látka by měla jít jenom do nádorové buňky a ne do buněk zdravých. Takže další výzkum směřuje k dalšímu poznání biologických vlastností nádorových buněk. Tím, že poznáme mechanismy jejich života, můžeme nacházet způsoby, jak do tohoto mechanismu vniknout a porušit ho.
A to je naším cílem? Vždyť nádory jsou veskrze přírodní proces, z nějakého důvodu příroda chce, aby existoval.
Nevím, jestli to příroda chce. Příroda se třeba splete a vývoj se dostane na špatnou výhybku. To se stane ve všem dění, které je na světě. Do Země může narazit kometa, která se vychýlí z cesty, jíž teď koluje. Takhle je třeba se na to dívat. To není tak, že by příroda chtěla, je to omyl přírody.
