Byly jí tři a ocitla se v táboře pro děti nepřátel říše

Jako tříletá se v roce 1942 Alena Voštová ocitla ve sběrném táboře pro děti „nepřátel říše“ ve Svatobořicích a prožila tam celou válku. Její matka pomáhala atentátníkovi Jozefu Gabčíkovi a byla popravena. Příběh paní Voštové zpracovali jako první po více než 70 letech žáci ze základní školy na náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze v rámci projektu „Příběhy našich sousedů“.

Aleně Voštové zemřel ve dvou letech tatínek a smůlu měla také hned po nástupu do protektorátní školky. Na krku jí objevili flíček a kvůli obavě z infekční nemoci ji ze školky vyloučili. Její maminka Anna Malinová, která pracovala v továrně na výrobu kartonů na pražském Smíchově, odvezla dceru ke své matce do Pošumaví. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byla Anna Malinová zatčena. Někdo jí udal za to, že pomáhala atentátníkům, konkrétně Jozefu Gabčíkovi. Po věznění v Terezíně skončila 24. října 1942 na popravišti v Mathausenu.

Její dcera Alena Voštová, letos sedmasedmdesátiletá, vyprávěla svůj příběh dětem z osmé třídy základní školy na náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze 3. Žáci Julie Bohunová, Dominik Bohuslav, Marek Dub a Sonja Vicherová ji objevili díky učitelce, která jí znala. Příběh Aleny Voštové, přihlášený do projektu sdružení Post Bellum Příběhy našich sousedů, tak může být poprvé zveřejněn.

Děti beze jména

Jako tříletou odvezli nacisté Alenu Voštovou od babičky do dětského domova v zámečku Jenerálka v pražských Dejvicích. Poté se dostala do sběrného tábora pro děti „nepřátel říše“ ve Svatobořicích. Tam ji a další děti čekala přísná výchova. Každé mladší dítě bylo přiděleno ke starší dívce. O Alenu se starala dívka jménem Eva. Pomáhala jí s hygienou, hlídala ji, pomáhala jí s učením. Starší děti pro mladší vymýšlely různé hry, hrály jim divadlo.

Po válce se příbuzní k Aleně nepřihlásili, protože se domnívali, že je mrtvá. Adoptovali ji manželé Klímovi ze Sezimova Ústí. Měli k ní hezký vztah, ale Alena vytušila z narážek okolí, že něco nehraje. Ve dvanácti se dozvěděla pravdu o svém původu – objevila úmrtní list otce a oddací list rodičů.

Neměla to mamince za zlé

Teprve v dospělosti, když se Alena Malinová vdala a stala se z ní paní Voštová, se dozvěděla o osudu své matky a co se s ní dělo po matčině smrti. Na základě rozhlasové reportáže „Děti beze jména“ se pokusila najít vlastní příbuzné a podařilo se jí to. Dodnes se s nimi schází stejně jako s dívkami, které s ní byly v dětských domovech. Jak řekla dětem z pražské základní školy, dozvědět se o smutném osudu vlastní maminky bylo pro ni velmi těžké, ale to, že se zapojila do odboje a tím zásadně ovlivnila její život, jí prý nemá za zlé.

Za čtyři roky fungování projektu Příběhy našich sousedů se přes 660 žáků z Prahy vydalo s mikrofonem či kamerou v ruce natočit svědectví lidí, kteří vzpomínají na svůj život ve 20. století. Se zpracováním příběhů odbojářů, politických vězňů, disidentů a lidí do jejichž osudu zasáhla válka, pomáhali jejich učitelé i dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum.

Tento týden proběhla slavnostní prezentace příběhů žáků z Prahy 3, kteří představili příběh Aleny Voštové, v nejbližších dnech se uskuteční prezentace škol z Prahy 6 a 10. Letos v lednu se do projektu zapojili i žáci z Prahy 7.