Hřebejk: Rudá a hnědá prasata táhnou Zemana na Hrad, už bych neřekl

Loni měl Jan Hřebejk v Karlových Varech premiéru filmu Učitelka. Pak hned pokračoval v natáčení třídílného filmu podle scénáře Petra Jarchovského Zahradnictví. Jan Hřebejk je nejproduktivnější český režisér, točí rychle a spolehlivě, jeho filmy mají kvality, které sice neoslňují snoby a elitní cinefily, ale nelze jim upřít snahu něco říci a najít pro to formu. Nenosí už námořnické tričko, ale stále bydlí s rodinou (manželka a dvě děti) na hausbótu, kam k němu připlouvají labutě – jako by čekaly, jaké jim dá režisér povely.

Navštěvují vás někdy postavy z vašich filmů?

Spíš k nim mám různě velký druh odpovědnosti. Jiný k postavám z detektivek nebo z žánrových filmů, kde je neberu zas až tak vážně, a jiný k postavám, které buď mají nějaké předobrazy, nebo nesou téma, na kterém mi opravdu záleží. Teď točím film, kde vystupují pod svými jmény rodiče a prarodiče scenáristy Petra Jarchovského, tak to je odpovědnost. Nebo když jsem točil Kawasakiho růži, bylo to něco jiného, než když jsem dělal Pět mrtvých psů, jakkoli mi na tom taky záleželo a neodbýval jsem to. Ale že by ke mně postavy třeba v noci přicházely a rozmlouvaly se mnou, to ne. Taky to bude tím, že já nejsem scenárista, tím je většinou Petr Jarchovský, se kterým úzce spolupracuju, ale ty postavy patří hlavně jemu.

Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který je na stáncích a v trafikách k dostání od úterý 27. června. Vy si jej nyní můžete objednat a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE

Myslím, že už koncem 80. let vznikla vaše mladistvá stylizace do Woodyho Allena, což samozřejmě bylo demonstrováno tím studentským filmem a pak také těmi brýlemi, že. A vzhledem k tomu, že Allena znali v Čechách jen zasvěcenci, byla to docela sexy stylizace…

Ale ona to nebyla stylizace. Tedy ne vědomá. A kostěné brýle jsem nosil dřív, než jsem Woodyho Allena poprvé viděl… Možná jsem se mu trochu podobal: byl jsem trochu hubenější než dnes. Z toho vznikla na FAMU přezdívka Woody, ale nešlo to hlouběji. Jistě, já jsem byl od prvního setkání s ním nadšený. Typické ale bylo, že dřív jsem ho znal literárně než filmařsky: všichni jsme četli jeho povídky Vedlejší příznaky v překladu Michaela Žantovského, myslím, že to vyšlo v roce 1985. A taky jsem se kamarádil s Alenou Müllerovou, která o něm psala diplomovou práci a čerpala z toho mála, co se tedy o něm dalo dozvědět. Ale chci k tomu dodat, že jestli byl – nebo je – někdo v Čechách skutečně allenovský typ ve smyslu přístupu k filmu a k psaní scénářů, je to Petr Zelenka, který se k němu ostatně přihlásil hned tím scénářem Co všechno chcete vědět o sexu…, který napsal on, já to jen režíroval. Já myslím, že jsem dost jiný typ filmaře.

Allen ale není jen autor komedií a bláznivých grotesek, ty točil hlavně na začátku, ale zvláště z druhé poloviny života pochází řada vážných filmů, o citech, o vášních, o selháních…

Ano, to je to, co se Petrovi tam nikdy nepodaří dostat, ten cit. On je výborný při vymýšlení mystifikací a při takovém tom vytváření konstrukcí, ale cit v tom jen těžko nahmatat. Allen je často dojemný, to u Zelenky je úplně nemožné se dojmout. To je podobné, jako že se Svěrákovi těžko podaří natočit milostnou scénu. To prostě nejde. Já bych zase nezvládl přestřelku, to by se každý ukousal nudou.

A allenovský je ještě jeden rozměr: tragikomický a soucitný pohled na svět, který, myslím, by vám neměli upírat ani vaši kritici.

No, pokud je takový přístup neirituje z podstaty. Ale Allen je samozřejmě nesmírně důležitý autor, pro mě tak ohromnej, že těžko můžu říct, že by na mě neměl vliv. Měl, samozřejmě, a ohromný. Kromě toho, o čem jste mluvil, ještě v jedné věci: v takovém jednoduchém režijním stylu, který přitom mezi mými spolužáky nebyl braný moc vážně. Oni byli vyznavači Lynche nebo Kubricka, těch vysoce stylizovaných, až okázalých přístupů, a to, že jde někdo na kameru a pak zahne třeba doleva, to se jim jevilo jako nuda. Ale já jsem už nějak intuitivně věděl, že nebudu nikdy točit Vesmírnou odyseu nebo Modrý samet, že moje prostředky vždycky budou z různých důvodů omezené a že mi to nebude vadit, ale budu se snažit toho využít.

Když jsem se díval na vaši Učitelku, napadlo mě, že koresponduje se Svěrákovou Obecnou školou, že je ovšem její antitezí: učitel Hnízdo se snaží vychovávat děti k nějakému společnému ideálu, ta učitelka ho przní a křiví. Společná je manipulace, jednou kladným směrem, podruhé k paskvilu…

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel a myslím, že ty filmy jsou dosti odlišné. Ale je fakt, že Zdeněk Svěrák a Petr Jarchovský si jsou v řadě věcí blízcí – v takovém tom čapkovském nebo spíš poláčkovském pohledu na člověka a také v tom, jak používají jazyk. Zajímavé je, že teď oba, Jan Svěrák a já, točíme filmy, které čerpají ze života rodičů obou scenáristů a jsou tematicky spojené: v mém případě Zahradnictví navazuje na Pelíšky, v případě Honzova filmu Po strništi bos na jeho Obecnou školu. To je zvláštní shoda okolností, ale vzhledem k těm souvislostem vlastně nějak logická.

A je tu ta mimořádná okolnost rodinná…

Ano, asi narážíte na to, že nám oběma zemřeli malí sourozenci a že jsme se narodili po jejich smrti.

Když jste před chvíli řekl, že jste nikdy nebyl pankáč, znělo to tak trochu defenzivně. Jako obrana před těmi, kteří mají na tvorbu pankáčské požadavky. Vy jste pro ně naopak příliš uměřený, slušný, středoproudový, dokonce – což je nejhorší zločin – laskavý. Často myslím ale neviděli vaše filmy z posledních deseti let, o kterých se to už říct nedá. Některým pak, jimž nejste po chuti, okamžitě naskočí asociace s Michalem Vieweghem – a nemyslí to úplně obdivně.

Nejdřív krátce k tomu Michalovi. Já myslím, že jsme mu my filmaři dost pokazili renomé. Myslím, že jeho psaní je mnohem lepší, ostřejší, nápaditější než ty filmy. To zaprvé. No a zadruhé, já ty výtky znám. Jsem pro ně takový filmařský populár. A vnímám je jako člověk, který přitom bytostně nesnáší pop, myslím tím současnou pop music, prostě bych to nikdy neposlouchal. A pak ten paradox, že jsem tak vnímán, jako pop… To, jak je člověk vnímán, ovlivní jen do určité míry. A každý tvůrce je ohraničený svými možnostmi, tím, jaký je, na co stačí, co je mu vlastní. A je lepší se snažit být nejlepší v tom, co člověk umí a je mu vlastní, než se cpát někam jinam. Já se za svou filmovou kariéru nestydím, něco se povedlo víc, něco míň. Tak to chodí.

Ale přitom občas máte takové, nevím, jestli se to dá nazvat přímo pankáčské, ale řekněme úletové sklony. Víte, co mám na mysli?

Myslím, že vím. To jedno se jmenuje „Rudá a hnědá prasata táhnou populistu Zemana na Hrad“ a to druhé je takzvané „udání Andreje Stankoviče“, což je věc už dosti dávná, z roku 2000 (text „Andrej Stankovič vtipkující“ vyšel v LN 13. 4. 2000, šlo o reakci na Stankovičovu recenzi „Tvář zasmušilá, oko suché“ z 16. 3. 2000, pozn. red.), ale stále se mi to jaksi vrací. Ne že by mi to někdo připomínal, ale prostě to tady zůstává. Ani z jednoho se nechci vykrucovat. Jsou to dosti odlišné věci a vznikly úplně v jiné situaci a kontextu. Ale chci říct úplně vážně, že obou věcí lituju a už bych je neopakoval.

Když jsem reagoval na kritiku na Musíme si pomáhat od Andreje Stankoviče, chtěl jsem ho opravdu urazit a chtěl jsem mu ublížit. Mně ta recenze dosud připadá špatná, ale udělal jsem chybu a neuvědomil si, že platí jedna zásadu: že tvůrce nemá co reagovat na kritiku. Prostě nemá. Mně tehdy vytočilo ale nejen to, že Stankovič napsal tu kritiku, plnou věcných chyb a nesmyslů, ale že tehdy byl předsedou Rady Státního fondu pro kinematografii, že tedy nebyl žádným nezávislým kritikem, ale byl de facto úředníkem, který by měl mít svou přesně vymezenou kompetenci a měl by dodržovat pravidla. A to nedělal. Já samozřejmě věděl, kdo byl Stankovič, jaké byly jeho zásluhy, jak se choval v disentu, znal jsem i jeho básně. Nesouhlasil jsem s jeho pohledem na českou kinematografii, ale to je jiná věc. Já se prostě zachoval jako mladej nafoukanec, kterej se cítil dotčenej ve své ješitnosti, a tak jsem ho napálil. Je mi to líto, dotkl jsem se tím i lidí, kteří byli Stankovičovi blízcí a kterých si vážím. On rok a půl nato umřel. Mrzí mě to.

No a „rudá a hnědá prasata“ mě mrzí mnohem míň, ale neměl jsem to takhle říkat. Bylo to bezprostředně po vyhlášení výsledků, stál jsem dole v Lucerně, byl ze zoufalství trochu připitej, přišla ke mně Nova a dala mi otázku, co na to říkám. Nebylo to jemné vyjádření a bohužel to vypadalo, že se tak vyjadřuju o Zemanových voličích. To vůbec ne, copak bych třeba o tetě své ženy, která Zemana volila, řekl, že je to prase? Já tím tehdy myslel úplně konkrétní lidi, na která ta slova platí. Vždyť víme, za jakých okolností byl Zeman zvolen, jaké inzeráty vyšly po skončení kampaně v Blesku, kdo to platil… V Rakousku by kvůli tomu anulovaly volby. Ano, byl jsem zoufalej, že jsme měli možnost zvolit slušného prezidenta, a zvolili jsme si tohle. Ale říkat jsem to neměl. Vystavil jsem tím navíc zdvořilého Karla Schwerzenberga Zemanovým požadavkům na omlouvu. Zeman se přitom nikdy nikomu za nic neomluvil, ačkoli lhal a urážel zcela běžně. Čili ta moje slova platí, ale i v zoufalství se má člověk krotit.

Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který je k dostání na stáncích a v trafikách. Vy si jej můžete objednat za zvýhodněnou cenu a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE