Co mizí ze škol. Platy učitelů se zvyšují, výsledky žáků se zhoršují

Bolesti českého školství

Co mizí ze škol. Platy učitelů se zvyšují, výsledky žáků se zhoršujíTÝDENÍK ECHO 1
Domov

Školství je stále na okraji společenského a politického zájmu, přestože všichni deklarují opak. Když už se stane součástí veřejné debaty, jde nejčastěji o platy učitelů, jejichž podstatné zvýšení má vyřešit všechny bolesti českého školství.

Platy se v minulých šesti letech nezanedbatelně zvýšily, aniž by se spolu s tím nějaké problémy řešily. Naopak. Podle různých měření znalostí a dovedností žáků, jež mají být produktem školního vzdělávání, se znatelně zhoršují. Podle testů PISA se mezi lety 2006 a 2015 výrazně zhoršily výsledky českých a moravských patnáctiletých žáků v oblasti přírodovědné gramotnosti. Matematická gramotnost rovněž poklesla, čtenářská je na tom nejhůře.

Mohli bychom se utěšovat tím, že se sice zhoršují výsledky vzdělávací činnosti, ale že škola utváří a rozvíjí i jiné stránky osobností svých žáků – vytrvalost, píli, vztah k práci, tělesnou zdatnost, schopnost odložit potěšení, kázeň… Jak to s nimi vypadá, testy PISA neměří. Obecně je vlastně s jejich měřením problém, často se můžeme spolehnout spíše na subjektivní posuzování.

Takový je i tento text. Stavím v něm na své osobní zkušenosti z dlouholetého působení ve školské radě základní školy, z poznatků jiných učitelů, s nimiž jsem v osobním kontaktu, z působení na univerzitě či ve skautském vzdělávání dospívajících. Tyto poznatky jdou napříč městem a venkovem. Ano, možná budu zobecňovat a budu subjektivní. Možná se mýlím – budu jen rád, když nebudu mít pravdu.

Zručnost a manuální práce

Když jsem se před čtrnácti lety stal členem školské rady v rodné obci, jedna z prvních agend, již jsme řešili, byl návrh na obnovení výuky dílen. Neúspěšný. Od té doby požadavek čas od času vznáším, neúspěšně, znovu. Mezitím vyrostla v obci vlastně už téměř celá jedna generace těch, kteří ve škole nevzali do ruky kladívko, nezatloukli hřebík, neuřízli prkno, dlátem nevydlabali dlab, nezkusili vytočit závit. Nejde přitom jen o dnes tolik (účelově) vzývané technické vzdělání. I když i zde je situace vážná, evidentně přesahující několik málo škol – obnovení výuky dílen vážně řeší premiér, mají se stát povinným předmětem.

Jde o víc. Jde o radost z výrobku, o radost z vykonané práce. Jde o přiblížení se k práci rukama. Řada dětí nikdy neměla v rukou nářadí a nepřekonala nedůvěru sama vůči sobě, že to dokážou. Že z kusu dřeva a kovu vyrobí něco pěkného či užitečného.

Tělesná zdatnost

Lékaři a odborníci (i laici) na pohyb si často stěžují, jak upadá tělesná zdatnost dětí. Že nejde jen o problém český, můžeme vidět na příkladu sousedního Rakouska, kde se velmi vážně zvažuje zavedení každodenního tělocviku. Vzbudilo to zájem i u nás – nicméně již na středně velkých školách, kde mají víc než šest sedm tříd na jednu tělocvičnu, je jasné, že je to nerealizovatelné.

Opět zde ale tak trošku chytáme kočku za ocas. Problém není v tom, že je tělocviku málo, ale co se v těch dvou hodinách týdně dělá. Dávno pryč jsou doby, kdy se každý žák potkal se základními atletickými a gymnastickými disciplínami (neschopnost udělat kotoul vzad do zášvihu byla před téměř pětadvaceti lety jednou z příčin, proč měl autor tohoto článku na vysvědčení jedinou dvojku). Tělocvikář už musí být velký tělovýchovný nadšenec, aby vedl děti k lásce k pohybu zajímavě, a přitom náročně. Mnohem častější náplní, jak vím z rozhovorů s dětmi a dospívajícími z různých částí naší země, je monotónní a nakonec už vlastně nudná vybíjená či fotbal. Výsledkem je pak situace, kdy sedmnáctiletí nejenže nevyšplhají na laně, ale ani nevědí, že když se po něm spouští dolů (vylezou po vedlejších žebřinách), musí ručkovat, jinak si spálí dlaně.

Za to vše ale nemohou jen mnohdy pohodlní učitelé, ale i rodiče, kteří sami nevedou děti k pohybu, takže ty se v důsledku své větší křehkosti při tělocviku mnohem častěji zraní – a rodiče dělají škole problémy. Ti, kdo mohou srovnávat, často potvrzují, že v porovnání s dobou před dvaceti lety počet školních zranění vzrostl mnohonásobně. Namísto kotoulů, z nichž se mnohde stala riskantní věc, se volí cesta co nejbezpečnější, která ve výsledku nebaví nikoho a není ničemu užitečná. Začarovaný kruh se uzavírá.

Celý text eseje si čtěte na EchoPrime
nebo v Týdeníku Echo.