Češi se ve válce bouřili z hladu, propaganda pak měla žně

100 let od velké války

Češi se ve válce bouřili z hladu, propaganda pak měla žněNOVÉ
Poprava rumburských vzbouřenců v Novém Boru Foto: Vojenský historický ústav
3
Domov

Vladimír Ševela

První světovou válku nezneužili propagandisté tolik jako tu druhou, ale i u ní významné pokusy byly. Nejvíc to odnesly vzpoury českých vojáků proti rakouské armádě.

K lesnímu památníku na místě, kde bylo v roce 1918 u Nového Boru popraveno dvanáct vzbouřenců z náhradního praporu 7. rakouského střeleckého pluku, jezdily za normalizace školní třídy. Učitelé měli žákům za úkol vysvětlovat údajně „třídně uvědomělý“ odpor českých vojáků. Ti byli potrestáni za účast v největší tuzemské vzpouře během první světové války, která proběhla v Rumburku.

„U těchto projevů odporu šlo téměř vždy o pudové exploze nespokojenosti vojáků, kteří byli vyhladovělí a nechtěli už dál umírat v nesmyslné válce. Historici či politici až později hledají dodatečné ideologické motivy,“ míní Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

Zmíněná vzpoura, v níž hráli první housle čeští vojáci,  (ale bouřila se i řada českých Němců) byla často líčena jako vlastenecké povstání proti rakouským utlačovatelům. Vzpouru nakonec potlačili jiní čeští vojáci a při střetu kromě dvou Čechů zastřelili i německého příslušníka rumburského náhradního praporu. O tom se však před druhou světovou válkou nepsalo. Naopak komunistická propaganda později skonu Němce využila jako údajného důkazu „internacionalistického“ charakteru vzpoury. Z vůdce vzpoury Františka Nohy zase udělala bolševika a rumburská událost z května 1918, po níž kromě dvanácti popravených zemřelo ještě dalších deset vojáků v následujícím půlroce v terezínském vězení, byla popisována bezmála jako třídní boj inspirovaný ruskou revolucí z roku 1917.

„Češi z rumburského praporu byli navrátilci z ruského zajetí a domnívali se, že už na frontu nepůjdou. Šokem pro ně bylo, když se dozvěděli, že mají znovu narukovat,“ dodává Jindřich Marek, který o rumburské vzpouře napsal knihu Pod císařskou šibenicí.

Češi bojovali za Rakousko „jako vlci„

Druhou velkou vzpourou, kde hráli Češi zásadní roli, byl vzdor námořníků v boce Kotorské v únoru 1918. Ohniskem akce, při níž však bouřící se vojáci nikoho nezabili, se stal pancéřový křižník Sankt Georg. I tam se podle dostupných informací jednalo o živelný výbuch neposlušnosti a vzteku včetně rozkrádání zásob, autoři studií se teprve později snažili potvrzovat existenci jakési důmyslné organizace vzpoury, (která ale podle Marka neexistovala), a vykreslovali akci, potlačenou německými ponorkami, jako úzce související i s čerstvě vydanými dekrety Vladimíra Iljiče Lenina. Popraveným vůdcem vzpoury byl Franz Rasch, jehož matka byla Češka a otec Němec. Dalšími třemi zastřelenými byli Chorvati, kteří měli na svědomí nejvíc škod. Řada ve vzpouře aktivních Čechů popravčí kulce jako zázrakem unikla.

V českých zemích proběhla ještě jedna vzpoura a to v květnu 1918 v Šumperku. Tam se vzbouřili rusínští vojáci z Podkarpatské Rusi a Haliče. Další větší projevy neposlušnosti mezi českými vojáky, kteří podle jistého německého generála bojovali za Rakousko „jako vlci“, se nekonaly. Samozřejmě pokud nepočítáme celkem masívní dezerce a vzdávání se (především ruskému) protivníkovi, díky čemuž později vznikly československé legie.

Někdy je za českou vzpouru označován i odpor vojáků v srbském Kragujevaci z června 1918, ale tam odmítli poslušnost příslušníci 71. trenčínského pluku, který byl takřka kompletně slovenský. Popravčí četa z bosensko-hercegovinského regimentu následně zastřelila 44 bouřících se Slováků.