Jak Ondřej Štindl pokřtil svůj nový román

Pojďme K hranici

Jak Ondřej Štindl pokřtil svůj nový románNOVÉ
Ondřej Štindl zrovna poslouchá, jak někdo čte ukázku z jeho románu K hranici. Foto: archiv Echo 24
5
Panorama

Lukáš Novosad

V pondělí 21. listopadu od 21. hodiny křtil svůj druhý a prozatím nový román K hranici spisovatel, scenárista a redaktor Echo24.cz a Týdeníku Echo Ondřej Štindl. Zařadil se tak k početné skupině svých oddílových kolegů, kteří stejně jako každý rok v tuto dobu, kdy na dveře klepe advent a v obchodech už jsou v nabídce čokoládové kolekce, se mohou přetrhnout, aby se stihli na Vánoce zařídit a mít pod stromeček naděláno.

Aby v tom bylo jasno: Martin Weiss přeložil knížku Petera Pomerantseva Nic není pravda, Jan Dražan vydal knihu rozhovorů Náš Václav Havel a já sám jsem přispěl knížkou s Petrem Niklem. Ondřej Štindl nás ale všechny předběhl.

K hranici je román tří hrdinů ze tří různých historických epoch: nejstarší je voják Stěpan, pobývající s vlasovci v Praze na konci druhé světové války. Po něm v sedmdesátých letech tytéž ulice v normalizačním bezčasí projíždí řidič náklaďáku Michal a nakonec týmiž místy prochází ještě o deset let později sanitář Ivan. Všechny tři muže spojuje podobný pohled na svět, jakési vytržení ze světa, jemuž nerozumějí a jemuž se odmítají podřídit. Což je nakonec svorně přivede – k oné hranici bytí. 

Zastavil se u nejslavnějšího exponátu. Tančíku, který pro sebe a svoji rodinu doma na koleně udělal nějaký zámečník z Moravy, plánoval projet jím hraniční pásmo. Jak mohl režim být tak blbý a dovolit, aby lidi tuhle věc viděli? Na místě, které mělo sloužit oslavě jeho síly, zbudovat pomník touze, jež šla proti němu. Taková krásná legrační mašina. Oplechovaná pyramidka na kolech
a s motůrkem, kam se měli naskládat tatínek s maminkou a synkem a propálit to přes signální stěnu a dál. Celá rodinka hezky pohromadě. Proč jsi pro nás radši nepostavil tank, tati? Měls přece technický talent. Mohls ho pomalu budovat po večerech, po práci na výkresech mostu Klementa Gottwalda, mohl ses u toho pochechtávat, jaks na ně vyzrál, jaks je povodil. Jednoho dne, když by se na to udělalo dost hezky, nebe by bylo modré tak akorát a vzduch svěží, bys nás tam s mámou naložil. Pohodlné by to asi nebylo, sedačky by tlačily a naráželi bychom jeden do druhého koleny. Ale jelo by se. Skrz průzory bych viděl luční trávu a kmeny stromů, slyšel střelbu, kulky by mlátily o pancíř, takový rány, ale já bych se vůbec nebál. Protože bych jel v tanku, který postavil můj táta. A ten ví, co dělá, je inženýr a odveze mě z téhle země pryč. Někam, kde se ze mě stane někdo jiný než kluk s nemocnou krví, prolezlou tímhle městem. Spoutalo mě a zbavilo klidu, bylo v něm nějaké tajemství, ale já ho neodhalil, i když jsem se díval tak dobře, jak to šlo. A teď musím pryč. Co se mnou bude? Potkáme se? Řekneme si? Budeme si mít co říct?

Křest knihy v Ondřejově oblíbené holešovické kavárně Liberál proběhl za účasti mnoha hostů, vyzdvihnout ale ovšem patří výstup redaktora knihy Petra Onufera a básníka Petra Borkovce, který ke knize pronesl památeční úvodní projev (leckoho zaujal natolik, že na něj vzpomínal ještě po jeho skončení).

Večer se samozřejmě neobešel bez Štindlova druhého věčného zájmu: dobré hudby. Ostatně nezvládají bez ní být ani hrdinové románu K hranici. Mimochodem, novinka je Ondřejovo vykročení neprobádaným směrem – jeho předešlý opus Mondschein, jenž vyšel před čtyřmi roky stejně jako právě vydaný kus v nakladatelství Argo, je postapokalyptická scifi. Zatímco K hranici je spíš bildungsroman nebo, jak slibuje anotace románu, „pistolnická historka a mýtus“, no rozhodně „love story“.

Dlužno podotknout, že zanedlouho bude o Štindlovi-tvůrci slyšet znovu, neboť po filmech Pouta (za scénář k nim obdržel ocenění Český lev) a Místa bude mít v lednu v České televizi premiéru jeho první televizní práce, a to adaptace britského seriálu Life on Mars, česky nazvaná Svět pod Hlavou. Policista v něm v roce 2016 po srážce s autem upadne do bezvědomí a probudí se z něj v roce 1982.

Tedy jak vidno na příštím počinu i na aktuálním románu, zkoumání tuzemských dějin na přechodu mezi současností a pozdním komunismem a jejich vliv na našincovo smýšlení i cítění je Štindlovo téma, k němuž se vrací neustále. Nechť tedy se K hranici podaří tuto potřebu obhájit a nechť kniha spěje k čtenářskému porozumění.