Trochu to osvěžíme, Liborku
Bylo to to nejméně pravděpodobné přátelství. Takové, jehož možnost by vás ani ve snu nemohla napadnout. A pak najednou přijde.
Poprvé jsem ho uviděl v roce 1994. Díky neuvěřitelným možnostem neuvěřitelné doby jsem se tehdy ve 22 letech – už dávno nechápu, jak to vůbec někoho mohlo napadnout – ocitl na pozici editora titulní a poslední strany v Lidových novinách. V jejich čele se po rychlé smršti měnících se šéfredaktorů, tak či onak svázaných s etosem disidentských a obnovených novin, ocitl poprvé člověk zvenčí: Libor Ševčík. Zděšení nemohlo být v uzavřeném „lidovkovém“ prostředí větší. Ten pán přišel z Mladé fronty (tehdy už DNES), kterou si pár let předtím s kolegy zprivatizovali. To, že z těch novin udělali během krátké doby bezkonkurenčně nejlepší zpravodajský deník tehdy v elitářském intelektuálním kruhu Lidovek vnímal málokdo. Prostě v jejích očích do disentu dorazil svazák, a hotovo.
V radikálním věku jsem ho samozřejmě vnímal stejně. Zdál se mi starý, těžkopádný, nerozhodný. Do největšího kontaktu kromě porad jsem s ním přišel vždy jednou za měsíc, když přišel do editorny a s potutelným výrazem, který se nedal nazvat úsměvem, mi oznamoval: „Měl bych tady takovou zprávičku na poslední stranu o Dlouhém stolu přátel vína. Dejte to tam, díky.“ Novinář, kterého zajímá jenom pití vína?!
Lidovky se tehdy začaly znatelně měnit svým obsahem a směřováním, z havlovských novin se začaly přeorientovávat směr ODS. A u toho spousta lidí být nechtěla, já taky ne. Nějak po roce jsem panu šéfredaktorovi předal výpověď, a hned pěkně s tímhle důvodem.
Když jsem odtamtud zamířil rovnou do oné Mladé fronty, byl jsem překvapen. Lidé tady si pamatovali jiného šéfredaktora, než jsem já zažil. Vyprávěli o něm s uznáním. No, kroutil jsem hlavou a nechal je při tom. Asi svazáci.
Střih. Na konci roku 2002 jsem nesouhlasil se směřováním Mladé fronty pod vedením nového šéfredaktora Pavla Šafra. Přišel k nám z Lidových novin a všichni byli zděšeni.
Bylo na čase dát zpravodajství na shledanou a vypravil se do Hospodářských novin, kde měl vzniknout magazín o cestování. Věděl jsem, že někde v budově tam šéfuje zpravodajství Libor Ševčík. Ale to bylo o tři patra jinde. Co jsem nevěděl – a co se ukázalo tak během týdne, dvou, že Libor Ševčík v tom zpravodajství končí a přechází do naší vznikající přílohy o cestování. Bude psát o vínu a jídle. Cože? S kolegou Honzou Perglerem, s nímž jsme si společně absolvovali kolečko LN – MF DNES – HN, jsme byli zděšení. A společné začátky byly rozpačité.
Kde nastal zlom, těžko říct. Ale nejspíš, jak už to tak bývá, žádný zlom nebyl. Prostě to přišlo postupně. Z Libora Ševčíka se stal Libor. A pak z Libora Liborek. Určitě za to mohlo víno. Libor o vínu nejen psal, ale hlavně o něm věděl všechno, úplně všechno. A uměl o tom skvěle vyprávět. A vyprávět o víně bez vína by byl hřích. Takže jsme ochutnávali, ochutnávali a ochutnávali. Týden co týden. Sotva kdy s někým ještě vypiju tolik vína, co s ním, Pražákem ze Znojma. Učil nás víno pít, ochutnávat, poznávat. A my jsme zapomínali na Libora Ševčíka a začali propadat kouzlu Liborka.
Když se sklenka ocitla na půlce obsahu, už doléval: „Trochu to osvěžíme, Honzíku.“
Když jsme my ostatní vrátili z nějaké cesty do ciziny, samozřejmě jsme s sebou přivezli do redakce víno. S vědomím, že budeme pod drobnohledem znalce, jsme rozhodně nešetřili. Po prvním ochutnání byl Liborův komentář většinou stejně úsporný: „Pitelný.“ Nebyla to maskovaná pochvala.
Víno je sice nekonečné téma, ale přece jen by se mohlo časem vyčerpat. Ježe v Liborovi bylo mnohem víc. Uměl být nejzábavnější společník. Měl historku za historkou. Byl sečtělý, jak už to u lidí jeho generace bývalo samozřejmostí. Studoval v 60. letech. A uměl vyprávět. O všem. A taky znal všechny.
Chodili jsme na ochutnávky, jezdili do sklípků. Na Moravě samozřejmě znal také všechny. Věděl kdo, co, jak, proč. A také kdo s kým. Výjezdní zasedání naší malé redakce IN magazínu se staly krásnou záležitostí. Člověk nikdy nevěděl, co ta která cesta do sklípku přinese. Bylo v tom těšení i vzrušení.
Tento čtvrtek jsme se měli s Liborem po pár měsících opět vidět. Na výjezdní zasedání už nezbývá čas, ale aspoň jednou za rok, za půl, zajít v Praze na víno, to byla povinnost, kterou si nikdo z naší někdejší malé redakce IN magazínu – dnes již zrušeného – nechtěl nechat ujít. Bývalo to stejné, a proto skvělé.
Po pár lahvích vína se vždycky opakovala stejná scéna. A Libora jsme si kvůli ní dobírali. „Počkejte, já vám něco řeknu, ne, počkejte, vy se budete smát. Ale ta naše redakce v INu to byla fakt neuvěřitelně vzácná parta. To se jen tak nevidí, to už se nebude opakovat.“ Smáli jsme se, protože ta samá slova říkal před rokem, před půl. A zároveň jsme věděli, že má pravdu.
Když někdo umře, říká se o něm klišovitě, že si užíval života. Jenže, Libor si ho opravdu užíval.
Ve čtvrtek na to víno, Libore, jdeme.
