Zapomenuté Poláky zachránil před Rusy až generál Patton
Plzeňské Slavnosti svobody jsou nejmasovější, nejlidovější a nejautentičtější součástí každoročních českých oslav výročí konce války. Jako by pouze tam bylo možné se nefalšovaně radovat z osvobození, protože neneslo v sobě znamení brzké, tragické, budoucnosti. Letos se poprvé po 70 letech na Plzeňsko vrátili i veteráni snad nejvíce zapomenutého útvaru, který se na osvobození českých území podílel…
Byl 5. května 1945. Od zajatého člena SS se velitelé Svatokřížské brigády dozvěděli, že o pár kilometrů od jejich současného stanoviště se nachází ženský koncentrační tábor v Holýšově. A že Němci mají rozkaz tábor – včetně vězenkyň – zlikvidovat jakmile se k městečku přiblíží americká armáda. Padá bleskurychlé rozhodnutí a za dalších několik hodin je tábor osvobozený a jeho posádka mrtvá nebo v zajetí. Osvobozeno bylo kolem tisíce žen z různých části okupované Evropy.
Kdo byli jejich zachránci? Jejich příběh by vydal na filmový scénář…
Název brigády vypovídal o místě, kde vznikla – v oblasti Svatokřížských hor poblíž města Kielce, přibližně na půl cesty mezi Varšavou a Krakovem. Byla to oblast proslulá intenzivními partyzánskými boji, jedná z těch oblasti, kde se Němci do lesa odvažovali pouze ve větších skupinách… Šlo o jednotku Národních ozbrojených sil (NSZ), tedy partyzánských oddílů napojených na předválečnou národní pravici. Tyto jednotky většinou uznávaly londýnskou exilovou vládu a spolupracovaly s hlavní odbojovou silou, tedy Zemskou armádou, nicméně v řadě ohledu si udržovaly ideologickou a politickou autonomii. Hlavní rozdíl se týkal asi přístupu k Sovětům. Zatímco Zemská armáda, vedená vědomím mezinárodní situace, musela alespoň formálně respektovat skutečnost, že jsou Sověti „spojenci naších spojenců“, Národní ozbrojené síly hlásaly myšlenku „dvou smrtelných nepřátel“, která mezi Němci a Sovětským svazem vůbec nerozlišovala a oba považovala za stejné ohrožení. V praxi to vedlo k tomu, že stejně nemilosrdně jako s Wehrmachtem a SS zacházeli s komunistickými partyzány, které obviňovali z loupežnictví a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu.
Druhým praktickým následkem tohoto postoje bylo, že brigáda neměla pochybnosti o tom, že se nesmí dostat do kontaktu s Rudou armádou. „Věděli jsme, že pro nás mají přichystanou buď Sibiř nebo kulku do zátylku. A nechtěli jsme čekat na to, co z těchto dvou možnosti si vyberou“, říkal tento víkend v Plzni podporučík Edmund Poniewierski. Když v lednu 1945 začala obrovská sovětská ofenzíva se tak brigáda ocitla na pokraji záhuby. Měřit se s Rudou armádou nemohla a pokusy o probití se přes německá opevnění také skončila těžkými ztrátami. Na poslední chvíli padlo rozhodnutí, že je lepší přežít, i za cenu dočasné dohody s Němci. Brigáda se dostala za frontovou linii a začala její podivuhodná a stále opředená mnoha tajemstvími pouť přes západní Polsko, Sudety a území Protektorátu. „Využili obrovský zmatek. Miliony stahujících se německých vojáků, miliony uprchlíků. Nikdo neměl čas řešit naši skupinu“, tvrdí historik Leszek Zebrowski. Dohody uzavírané postupně s lokálními německými veliteli umožňovaly jednotce přesun, s plnou výzbroji, nepřátelským územím. Svoji roli zřejmě hrála i skutečnost, že spolu s Němci prchaly na západ stovky tisíc vojáků všech východoevropských národnosti, které ve Třetí říši kdysi spatřovaly naději na poražení komunismu: kozáci, Tataři, Kavkazani, Vlasovovi Rusové a další. Němci doufali, že tento mnohobarevný dav využijí v jednáních se západními spojenci: podívejte se, evropské národy se spojují ze strachu před Sověty. „Náš cíl byl ovšem jenom jeden – dostat se k Američanům i Britům. Jednání se protahovala a nás každý kilometr a každý den přibližoval k cíli“ – říkají pamětníci z řad brigády.
Veteráni brigády na pobyt v českých zemích vzpomínají v růžových barvách, nicméně nebyl to kontakt bezproblémový. Většina obyvatel je brala jako „nějaké vlasovce“. Nechápala také, jak je možné bojovat zároveň proti Němcům a proti Sovětům: polská zkušenost září 1939 či katyňského masakru nebyla pro české obyvatelstvo pochopitelná.
Na začátku května se brigáda přiblížila ke svému cíli: k jednotkám Pattonovy 3. armády. A rozhodla se ukončit „klid zbraní“. Její vojáci vedle dobytí Holýšova se účastnili i řady dalších operací proti německým vojskům na Plzeňsku. 6. května se brigáda potkala s Američany. Patton následně důrazně odmítl opakované sovětské žádosti o vydání „polských fašistů“. Přemístil brigádu do americké okupační zóny v Německu. Tisícovce psanců se v neuvěřitelných okolnostech podařilo uniknout osudu, který čekal většinu polských nekomunistických partyzánů: popravy, mučení, život pod dohledem Státní bezpečnosti. Čekal je ovšem život v exilu. „Doufali jsme, že půjdeme s Američany směrem na východ, že budeme bojovat společně“ – říkali v Plzni veteráni brigády. „Bylo to však marné“.
