1

Zapomenuté Poláky zachránil před Rusy až generál Patton

Plzeňské Slavnosti svobody jsou nejmasovější, nejlidovější a nejautentičtější součástí každoročních českých oslav výročí konce války. Jako by pouze tam bylo možné se nefalšovaně radovat z osvobození, protože neneslo v sobě znamení brzké, tragické, budoucnosti. Letos se poprvé po 70 letech na Plzeňsko vrátili i veteráni snad nejvíce zapomenutého útvaru, který se na osvobození českých území podílel…

Byl 5. května 1945. Od zajatého člena SS se velitelé Svatokřížské brigády dozvěděli, že o pár kilometrů od jejich současného stanoviště se nachází ženský koncentrační tábor v Holýšově. A že Němci mají rozkaz tábor – včetně vězenkyň – zlikvidovat jakmile se k městečku přiblíží americká armáda. Padá bleskurychlé rozhodnutí a za dalších několik hodin je tábor osvobozený a jeho posádka mrtvá nebo v zajetí. Osvobozeno bylo kolem tisíce žen z různých části okupované Evropy.

Kdo byli jejich zachránci? Jejich příběh by vydal na filmový scénář…

Název brigády vypovídal o místě, kde vznikla – v oblasti Svatokřížských hor poblíž města Kielce, přibližně na půl cesty mezi Varšavou a Krakovem. Byla to oblast proslulá intenzivními partyzánskými boji, jedná z těch oblasti, kde se Němci do lesa odvažovali pouze ve větších skupinách… Šlo o jednotku Národních ozbrojených sil (NSZ), tedy partyzánských oddílů napojených na předválečnou národní pravici. Tyto jednotky většinou uznávaly londýnskou exilovou vládu a spolupracovaly s hlavní odbojovou silou, tedy Zemskou armádou, nicméně v řadě ohledu si udržovaly ideologickou a politickou autonomii. Hlavní rozdíl se týkal asi přístupu k Sovětům. Zatímco Zemská armáda, vedená vědomím mezinárodní situace, musela alespoň formálně respektovat skutečnost, že jsou Sověti „spojenci naších spojenců“, Národní ozbrojené síly hlásaly myšlenku „dvou smrtelných nepřátel“, která mezi Němci a Sovětským svazem vůbec nerozlišovala a oba považovala za stejné ohrožení. V praxi to vedlo k tomu, že stejně nemilosrdně jako s Wehrmachtem a SS zacházeli s komunistickými partyzány, které obviňovali z loupežnictví a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu.

Druhým praktickým následkem tohoto postoje bylo, že brigáda neměla pochybnosti o tom, že se nesmí dostat do kontaktu s Rudou armádou. „Věděli jsme, že pro nás mají přichystanou buď Sibiř nebo kulku do zátylku. A nechtěli jsme čekat na to, co z těchto dvou možnosti si vyberou“, říkal tento víkend v Plzni podporučík Edmund Poniewierski. Když v lednu 1945 začala obrovská sovětská ofenzíva se tak brigáda ocitla na pokraji záhuby. Měřit se s Rudou armádou nemohla a pokusy o probití se přes německá opevnění také skončila těžkými ztrátami. Na poslední chvíli padlo rozhodnutí, že je lepší přežít, i za cenu dočasné dohody s Němci. Brigáda se dostala za frontovou linii a začala její podivuhodná a stále opředená mnoha tajemstvími pouť přes západní Polsko, Sudety a území Protektorátu. „Využili obrovský zmatek. Miliony stahujících se německých vojáků, miliony uprchlíků. Nikdo neměl čas řešit naši skupinu“, tvrdí historik Leszek Zebrowski. Dohody uzavírané postupně s lokálními německými veliteli umožňovaly jednotce přesun, s plnou výzbroji, nepřátelským územím. Svoji roli zřejmě hrála i skutečnost, že spolu s Němci prchaly na západ stovky tisíc vojáků všech východoevropských národnosti, které ve Třetí říši kdysi spatřovaly naději na poražení komunismu: kozáci, Tataři, Kavkazani, Vlasovovi Rusové a další. Němci doufali, že tento mnohobarevný dav využijí v jednáních se západními spojenci: podívejte se, evropské národy se spojují ze strachu před Sověty. „Náš cíl byl ovšem jenom jeden – dostat se k Američanům i Britům. Jednání se protahovala a nás každý kilometr a každý den přibližoval k cíli“ – říkají pamětníci z řad brigády.

Veteráni brigády na pobyt v českých zemích vzpomínají v růžových barvách, nicméně nebyl to kontakt bezproblémový. Většina obyvatel je brala jako „nějaké vlasovce“. Nechápala také, jak je možné bojovat zároveň proti Němcům a proti Sovětům: polská zkušenost září 1939 či katyňského masakru nebyla pro české obyvatelstvo pochopitelná.

Na začátku května se brigáda přiblížila ke svému cíli: k jednotkám Pattonovy 3. armády. A rozhodla se ukončit „klid zbraní“. Její vojáci vedle dobytí Holýšova se účastnili i řady dalších operací proti německým vojskům na Plzeňsku. 6. května se brigáda potkala s Američany. Patton následně důrazně odmítl opakované sovětské žádosti o vydání „polských fašistů“. Přemístil brigádu do americké okupační zóny v Německu. Tisícovce psanců se v neuvěřitelných okolnostech podařilo uniknout osudu, který čekal většinu polských nekomunistických partyzánů: popravy, mučení, život pod dohledem Státní bezpečnosti. Čekal je ovšem život v exilu. „Doufali jsme, že půjdeme s Američany směrem na východ, že budeme bojovat společně“ – říkali v Plzni veteráni brigády. „Bylo to však marné“.    

/
Autor je polský politolog a publicista

Absolvent FF UK a FSV UK. Píše o Polsku a okolí, především v historických a kulturních souvislostech. Pracuje jako vedoucí programového oddělení Polského institutu v Praze, ale na blogu vyjadřuje pouze své soukromé názory. Publikoval mj. Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení (2010) a Jagellonské dědictví. Kapitoly z dějin středo-východní Evropy (2012).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.