‚Maminka byla poslána na špatnou stranu. Šla rovnou do plynu‘

Když v prvních květnových dnech roku 1945 američtí vojáci osvobodili jeden z posledních nacistických koncentračních táborů v hornorakouském Mauthausenu, tamní vězeňkyně, tehdy osmnáctiletá Eva Fürstová usedla k psacímu stroji, který našla v jedné z opuštěných kanceláří, a rozhodla se ihned sepsat své válečné zážitky, dokud je měla v živé paměti. Jakoby snad tušila, že pravda o nacistických koncentrácích a masovém vyvražďování bude po letech i přes zjevné důkazy, stovky vědeckých studií i tisíce pamětnických vzpomínek zas a znovu zpochybňována.

Od roku 1949 žije pamětnice v Izraeli, kde přijala nové jméno Chava Livni. Dosud je aktivní ve spolku Bejt Terezín, který se stará o odkaz přeživších Šoa. „Pamatuju toho hodně, i když je toho hodně nejasného a zamlženého,“ říká.

Poprvé jsem viděla dospělého plakat

Vzpomíná na šťastné dětství a mládí v Bratislavě, kde se 21. července roku 1926 narodila. Otec byl ředitelem banky, maminka zůstávala v domácnosti. Židovský původ se doma nijak zvlášť neřešil, Eva chodila do německé protestantské školy, o tom, kteří z přátel jejích rodičů jsou Židé a kteří ne, se dozvěděla vlastně až začátkem války. Roku 1939 se předválečné Československo definitivně rozpadlo a na Slovensku byl s Hitlerovým posvěcením vyhlášen samostatný Slovenský štát. Soužití německých a židovských studentů na gymnáziu najednou nebylo možné: „Jednoho dne jsme přišli ráno do školy a tam stáli Němci v těch bílých punčochách a v těch svých uniformách a každého se ptali: Ty jsi Žid? Ty jsi Židovka? A kdo řekl, že ano, tak musel jít na stranu. Nepustili ho dovnitř. Ta škola měla takový malý balkon v prvním poschodí a po chvíli na něj vyšel ředitel školy. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem viděla dospělého člověka plakat. Říkal nám: Věřte mi, to není moje iniciativa, to se mi stalo a já se vzdávám své role a jen doufám, že se velmi brzy všichni vrátíte a že bude po všem.“ Bohužel neměl pravdu.

I na Slovensku se začaly uplatňovat protižidovské zákony. Evina otce vyhodili z banky. Rodina musela odevzdat vše cenné, Eva už nemohla bez rizika chodit na oblíbené procházky kolem Dunaje. Jeden rok strávila ještě ve slovenské střední škole, ačkoli do té doby slovensky neuměla ani slovo. Od roku 1941 pak bylo na Slovensku Židům zakázáno vzdělávání docela.

 

 

Příprava na Palestinu ve slovenských horách

Tehdy se Eva Fürstová připojila k hnutí Makabi Hacair (Mladý Makabejec). Jednalo se o mládežnickou organizaci, která spojovala skautské zásady s myšlenkami sionismu, tedy vizí přesídlení Židů do Palestiny. Zvláště pro mladé nenábožensky založené Židy idea nové vlasti daleko od nacistické hrozby představovala velké lákadlo, i když rodiče často s touto vizí nesouzněli a nejinak tomu bylo i v Eviných rodičů. Hnutí v té době organizovalo pro své členy takzvané hachšary, praktické přeškolovací pobyty, kde mladí lidé žili komunitním způsobem a měli se naučit praktickým dovednostem důležitým pro život ve vysněné nové vlasti. Nedílnou součástí byla i výuka hebrejštiny. V podmínkách stále sílící perzekuce představoval spolek Makabi Hacair záchytnou síť, platformu, kde si mladí Židé mohli pomáhat a dodávat optimismu ve stále temnějších časech. Ještě na podzim roku 1941 odjela Eva na hachšaru do severoslovenské Čadce, zaměřenou na zemědělské práce.

Rok na to už podobné „tábory“ Tisův režim netoleroval, od března roku 1942 začaly transporty slovenských Židů do táborů koncentračních. Většina členů spolku dostala obávané povolání k transportu. Eva a tři její kamarádky však neměly požadovaný věk, a tak mohly zatím zůstat doma. „Bylo velmi těžké se z toho nějak dostat a začít něco dělat. Ale po tom prvním návalu smutku jsme si uvědomili, že musíme udělat vše pro to, abychom nějak přežili… A tak jsme se zorganizovali.“

Skupina zajišťovala nákup potravin pro potřené, posílání balíčků do táborů. Stále se také našli „árijci“ ochotní židům pomáhat. Chava Livni takto dodnes vzpomíná třeba na učitelku Edith z evangelické školy, která byla ochotná riskovat a schovat u sebe Židy ukrývané před hrozbou deportace do neznáma.

Vlaky do Polska jezdily plné, zpátky prázdné

Poměrně brzy ale vyšla pravda o transportech najevo. První zvěsti přinášeli železničáři, kteří jezdili s vlaky do nacisty obsazeného Polska: „Nevěděli všechno, ale faktem bylo, že se vraceli sami.“ Definitivní konec iluzím o osudu deportovaných Židů přineslo jaro roku 1944. Tehdy utekli z Osvětimi Walter Rosenberg a Alfred Wetzler. Zpráva, kterou oba uprchlíci sepsali pro vedoucí činitele slovenské Ústředny Židů, pomohla odhalit nacistická zvěrstva páchaná v koncentračních táborech včetně masového vyvražďování v plynových komorách. Otec pamětnice tehdy působil jako přednosta finančního oddělení právě této ústředny a doma se prý o zprávě otevřeně mluvilo.

Tou dobou už se Eva Fürstová se zbylými přáteli z Makabi Hacair naplno zapojila do ilegální činnosti. Díky práci na bratislavské matrice se Eva dostala k prázdným formulářům na průkazy – kenkarty. „Asi jsem vždy dobře kreslila, to mi asi pomohlo, připadalo mi velmi snadné ty podpisy napodobit,“ vypráví pamětnice, jak vyráběla falešné doklady pro Židy v ilegalitě. Vedle toho ale bylo důležité vybrat vhodné příjemce dokumentů. „Falešné papíry jsme zařídili těm, kdo nevypadal příliš židovsky. A taky jsme si museli být jistí, že doklady dáváme někomu, kdo nás neprozradí.“ Vedle ukrývání či přežívání pod cizí identitou představovala další možnost pro ty, kteří dosud neskončili v transportech, emigrace do horthyovského Maďarska, kterému se do té doby deportace do vyhlazovacích táborů vyhnuly. Asi není třeba zdůrazňovat, že se jednalo o ilegální činnost, jejíž odhalení by znamenalo okamžitou smrt nebo deportaci do vyhlazovacích táborů. Chava Livni ale dodnes odmítá, že by šlo o nějaké mimořádné hrdinství.

Myslela, že Dunaj vidí naposledy

Na sklonku srpna roku 1944 vypuklo na Slovensku povstání. Tam, kde povstalci dočasně převzali moc, přineslo osvobození Židům z lágrů. Ale v místech, která ovládla německá armáda, se transporty rozjely znovu. Razie na bratislavské Židy se uskutečnila 29. září 1944 a deportaci neunikla ani rodina Fürstových. Chava Livni si dodnes vybavuje okamžik po zatčení: „Vidím samu sebe, jak stojím u Dunaje, měsíc svítí a je tma. Jak se kolem valila řeka, pomyslela jsem si: To je naposledy, co vidím Dunaj…“

Po pár dnech strávených ve sběrném táboře v Seredi následoval transport do Osvětimi. Když se na rozřazovací rampě loučila s otcem, věděla, že se musí postarat o mladší sestru Agi. Maminka byla poslána na špatnou stranu. Šla rovnou do plynu.

Eva měla štěstí, že po sprše neskončila v plynové komoře. Nacisté na podzim roku 1944 potřebovali nové a nové pracovní síly, a tak mladé a zdravé Židy chtěli poslat na práci. I v „osvětimském pekle“ se Eva mohla přesvědčit, že ilegální činnost jejich skupiny měla smysl. „Přišly jsme do toho baráku, najednou nějaká paní, mohla být ve věku mé maminky, mě zahlídla, padla přede mnou na kolena a pravila: ,Jak ti mohu poděkovat, když tě tu vidím?!‘ Její dceři jsem dala falešné papíry a podařilo se jí někde se schovat.“

Neztraťte odvahu, brzy bude konec

Evu se skupinou dalších vězeňkyň poslali do Freibergu poblíž Drážďan, tábora spadajícího pod koncentrační tábor Flossenbürg. Podobně jako řada jiných pamětníků vzpomíná, že všechno bylo lepší než Osvětim. Začala pracovat v továrně na letecké součástky maskované zvenčí jako „Porzellanfabrik“. Zpočátku se bydlelo v továrně, v lednu 1945 vězeňkyně přestěhovali do baráků přímo ve freibergském koncentráku. Jídla ubývalo, Eva se snažila téměř násilím udržet naživu mladší sestru: „Agi dodnes tvrdí, že přežila kvůli mně, a já tvrdím, že jsem přežila kvůli ní, protože jsem za ni byla zodpovědná.“ S blížícím se koncem války ale přicházely i okamžiky naděje. „Byly dny, kdy jsme nepracovaly, třeba o velikonocích. Už bylo trochu sluníčka, seděly jsme u plotu a kolem šla jedna dozorkyně. Ani se na nás nedívala, ale jako by pod bradu si říkala: ,Neztraťte odvahu, děvčata, brzy bude konec. Vydržte to.‘ To bylo úplné šílenství, že to udělala.“

Jednoho dne pak dozorkyně SS úplně zmizely. Velitel tábora, německý unterscharführer, ale usoudil, že je potřeba i nadále udržovat „morálku“ vězeňkyň, a zařídil převoz do Mauthausenu. Až tam se dočkala osvobození.

Z kolegů partnery na celý život

Domů do Bratislavy se Chava a mladší sestra Agi dostávaly jak se dalo: lodí, vlakem, autem i pěšky. Tak jako ostatní přeživší hned po návratu domů musely obstát v dalších zkouškách: jak přežít ve světě, kde nic nebylo jako dříve, a hlavně bez rodičů a dalších blízkých, kteří takové štěstí neměli a válku nepřežili? Eva se naštěstí mohla opřít o několik přátel z Makabi Hacair. Od Červeného kříže dostali vyrabovanou vilu ve Zrinského ulici pod bratislavským hradem. Tento dům se stal útočištěm osiřelých židovských dětí bez domova, posbíraných po celém Slovensku. Úkolem Evy a jejích kolegů bylo zbavit děti válečných traumat. Děti, které prožily většinu života v koncentrácích, se najednou měly naučit, že není nutné krást chleba a schovávat si ho pod polštář, aby ho neukradl někdo jiný. „Kombinovali jsme sionistické hnutí směřující ke kibucu v Palestině, hebrejština tedy patřila k základním denním činnostem. Druhým důležitým faktorem ve výchově bylo naučit se nějaké dovednosti, řemeslu nebo zemědělskému oboru. A pak skautská činnost, hodnota jako taková: udělat dobrý skutek, nelhat, být otevřený jeden druhému. To byly tři základy, které jsme se snažili dětem podat.“

Uvedený citát nepochází z vyprávění Evy Fürstové – Chavy Livni. V roce 1946 vstupuje do příběhu Max Lieben. Mladík ze staré pražské židovské rodiny pocházel z ortodoxního prostředí, ale i on jako teenager propadl myšlence sionismu. Prošel Terezínem, Osvětimí a dalšími tábory a po válce také jako mnoho jiných přišel o většinu příbuzných. Na rozdíl od Slovenska se v Praze nepovedlo Makabi Hacair ani jiná sionistická hnutí obnovit, a tak nakonec skončil jako vychovatel v bratislavském sirotčinci ve Zrinského ulici. Společná práce Evu a Maxe sblížila, a tak se brzy chystala svatba.

V tak trochu divokých poválečných časech ale všechno nešlo tak hladce. Max neměl kravatu a potřeboval jí před obřadem narychlo sehnat. Brzy ráno vzbudil kamaráda, který kravatu měl, ale nedokázal ji zavázat, a tak následoval další běh ranní Bratislavou k jinému příteli, který sice kravatu nevlastnil, ale uzel uvázat uměl. To Eva měla důvod k nervozitě až během obřadu, kdy se ukázalo, že je oddává matrikář Janota, v jehož kanceláři za války Eva „uklízela“ prázdné kenkarty a další lejstra potřebná k falšování dokumentů.

Mladí manželé zůstali po válce věrní sionistické myšlence. Československo až do roku 1948 vznik státu Izrael podporovalo, ale poté, co se ukázalo, že nově vzniklý stát „tábor míru“ neposílí (to znamená, že se nestal dalším sovětským satelitem), podpora hnutí, jako bylo Makabi Hacair, ustala. Eva s Maxem stihli odeslat většinu „svých“ svěřenců a v květnu roku 1949 připluli lodí do Haify i oni. Zamířili nejdříve do kibucu Kfar Hamakabi. Zůstali zde do roku 1951, a protože se v mezičase rodina rozrostla o dvě děti, přestěhovali se Livniovi do vlastního domku v Kirjat Tivon. Max, který v Izraeli přijal jméno Mordechaj, pracoval jako technik, jeho žena Eva – Chava vyučovala keramiku. Chava a Mordechaj Livni měli to štěstí a splnil se jim jejich „sionistický sen“, zároveň patří k několika posledním přeživším šoa v Izraeli, kteří pocházejí z bývalého Československa.