Proč fenomén Macron změní Evropu

Revolta proti politickým elitám, proti Evropské unii a globálnímu kapitalismu skončila. Francouzským prezidentem se přece stal Emmanuel Macron. Bývalý ministr, a tedy člen současného establishmentu, bývalý investiční bankéř, a tedy protagonista globalizace, kromě toho ze všech prezidentských kandidátů největší sympatizant EU.

Nakonec neměl proti Marine Le Penové a její Národní frontě zase tak těžkou práci, když ve druhém kole získal dvakrát víc hlasů než soupeřka. Pouze na faktu, že suverénně vyhrál bez velké námahy, je z celých prezidentských voleb něco opravdu zajímavého. Svými věcnými argumenty nemohl Macron nikoho opravdu přesvědčit, i když je pravda, že argumentace Národní fronty byla ještě horší, a občas dokonce postrádala logiku. Na jedné straně chtěli příznivci Le Penové hájit tradiční evropské hodnoty a na druhé straně byli proti Evropské unii. Větší smysl dávala Macronova marketingová figura, která postavila Francii do čela Unie, a oslovila tak nostalgii po francouzském impériu. Přesto podobné přestřelky nemohou vysvětlit, proč se před rokem skoro neznámý Macron najednou stal prezidentem.

O víkendu proběhly ještě jedny volby. Svůj sněm volila severoněmecká spolková země Šlesvicko-Holštýnsko. Šlo o předposlední test před zářijovými volbami do Bundestagu, ten poslední, v nejlidnatější spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, bude už za týden. Ve Šlesvicku-Holštýnsku vyhrála suverénně CDU kancléřky Angely Merkelové nad sociálnědemokratickou SPD Martina Schulze, i když to nikdo nečekal. Za SPD přece kandidoval dlouholetý a široce oblíbený premiér Torsten Albig a takoví kandidáti v Německu přece vždy vyhrávají. Při hledání důvodu se nakonec došlo k tomu, že porážku způsobil Albigův rozhovor v bulvárních novinách, kde se neuctivě vyjadřoval o manželce, s níž se nedávno rozvedl. Ovšem sami novináři pochybovali, že to je ten pravý důvod.

Loňský sníh populistů

Těžko pochopitelné volební výsledky uplynulého víkendu zřejmě nezáleží na protagonistech, ať se jmenují Macron, Le Penová, nebo třeba Albig, ale na tom, že se změnila společenská atmosféra, která tolik nepřeje radikálním kritikům stávajících poměrů. Poslední poryvy hospodářských krizí odezněly před dvěma lety, také uprchlická krize a šok z brexitu jsou historií předminulého a minulého roku. Uklidnění poměrů koneckonců už hlásily březnové volby v Holandsku, kde liberální premiér Mark Rutte také na celé čáře porazil protievropského populistu Geerta Wilderse. Populistická hnutí ztrácejí na síle, rovněž německá AfD se do šlesvicko-holštýnského sněmu dostala jen s odřenýma ušima. Západoevropská střední třída se pomalu uklidňuje a hlasuje proti radikálům, kteří ji dokázali oslovit v období strachu před ekonomickým úpadkem a islámskou invazí. Le Penová, Wilders a Frauke Petryová z AfD se mohou navzájem utěšovat, že příště už to vyjde, protože prohnilý establishment opět nutně ztroskotá, ale to je tak všechno.

Argument o tom, že se poměry uklidňují, se dá použít i na nečekanou porážku Martina Schulze v severoněmecké spolkové zemi. Schulz vstoupil do německé politiky jako zachránce skomírající SPD, dočasně zvýšil její preference, teď se ale může říci, že se objevil s křížkem po funuse. Schulzova politika vycházela z důkladných sociologických studií, které vysvětlovaly, proč lidé v západní Evropě stále častěji volí radikální a populistické strany. Vinou globalizace přicházeli o svá bezpečná pracovní místa a jejich středostavovské hodnoty se pomalu hroutily. Sociální demokraté na tento otřes nestihli zareagovat a jejich dosud věrní voliči utíkali až k radikální pravici, případně levici. Schulz se proto snažil přebrat ztracené voliče zpátky od radikálů, zastal se ohrožené části střední třídy, kopíroval rétoriku z kampaně amerického prezidenta Donalda Trumpa. Dokonce slíbil zrušit liberální reformy pracovního trhu, které zavedl jeden z jeho předchůdců v čele SPD Gerhard Schröder. Na takovou ofenzivu už je nejspíš pozdě. Značná část německé střední třídy si zřejmě uvědomila, že zase tak špatně na tom není, aby musela volit Schulze, a zřejmě dá v září přednost trochu nepohodlným, ale stabilním poměrům pod konzervativní kancléřkou. Pokud pro změnu nezkusí liberální FDP jako ve Šlesvicku-Holštýnsku, kde budou nečekaně úspěšní liberálové rozhodovat o tom, jaká koalice vlastně povládne.

Prototyp příštího desetiletí

Vítěz francouzských voleb Macron bývá označován za levo-středového politika, především je však proevropský liberál. Nebude bránit Francii před nároky globalizace, ale naopak přijde se strategií, jak v globální konkurenci prorazit, nejlépe s podporou ostatních evropských zemí, a zvláště Německa. Tím se stává prototypem evropských politiků pro příští desetiletí, k jejichž výbavě bude patřit i jistá bezcitnost k těm neúspěšným. Bývalí tovární dělníci či reprezentanti tradičních živností se budou muset smířit s tím, že už je společnost může postrádat a že jejich práci může exportovat. Ani Marine Le Penová, ani Martin Schulz na tom nic nezmění.