Estébákův pláč, Zemanovo kouzlo, osoba píše osobě

Noviny přiměřeně předvýroční. Osobnosti hodnotí popřevratové čtvrtstoletí a tak. Fotbalová reprezentace se v neděli utká s Islanďany, jakpak se asi potomkům Eiríka Rudého bude hlavičkovat v těch jejich rohatých přilbách? Samé otázky. Zase. 

Docela pozoruhodný příspěvek k debatám o výročí pádu komunismu se dá najít v Blesku. Je tam rozhovor s Davidem Kabzanem, kterého jako sedmnáctiletého estébáci surově zmlátili za účast na demonstracích v Palachově týdnu. Jeden z bijců za to nedávno dostal u soudu podmínku. Rozhovor je nadepsaný evokativním titulkem „Donutil jsem fízla brečet“. Kabzan popisuje závěr poslední hodiny soudního řízení, obžalovaný estébák Beran se během své závěrečné řeči rozplakal. „Když jsem ho tam viděl brečet. Tak v tu chvíli jsem cítil, že jsme tam v tý síni jen my dva. Že ta soudkyně už chce, aby to skončilo. Ale jen my dva jsme to tam v tu chvíli prožívali. Ale v té jedné minutě jsem cítil, že máme něco společného. Ten soud probíhá 25 let. A už jen to, že to skončilo, je satisfakce.  (...) Zcela jistě (brečel – pozn. aut.) proto, že to byla závěrečná řeč a on věděl, že když ho odsoudí, tak nebude už mít nárok na doživotní rentu. V 90. letech dostal vysoké odchodné, a teď to najednou ztratil. A to ho tak zničilo. Ne že by se rozbrečel nad tím, co udělal. Ale nad tím, o co všechno přijde. Oni si byli absolutně jistí, že to nikdo nevyřeší. Při tom napadení na služebně jsem tam byl jen on a já. Ale existuje důkazní kruh, který ho usvědčil.“ České vyrovnání s minulostí v kostce – navíc ta jeho lepší varianta. Bývalý estébák se dojímá k slzám nad tou strašnou křivdou, která se mu stala – přijde o nějakou výhodu. A celé je to tak trochu pozdě. Vůbec specifická forma plačtivosti příslušníků komunistických ozbrojených složek by stála za hlubší rozbor i umělecké zpracování. 

Hospodářské noviny přinášejí výroční rozhovory s několika „obvyklými podezřelými“ jistý ohlas na sociálních sítích vyvolalo už dřív tvrzení Petra Pitharta, podle nějž největší riziko pro Česko představuje „hnutí Andreje Babiše, pokud se včas nepromění v normální politickou stranu. Z Babiše se může lehce stát Vůdce. Jednoho dne může být opozice poslaná do přízemí, řekne se, tady je osobní oddělení a máte výpověď“. Tomáš Ježek, někdejší ministr pro privatizaci, emotivně opakuje svou kritiku Václava Klause, který podle Ježka potlačil debatu o etickém rozměru privatizačního procesu. „Když se pak Václav Havel v roce 2003 loučil s prezidentskou funkcí, ptal se mě, co bych udělal jinak. A já mu řekl, že bych už nikdy nešel do spolupráce s Klausem. Nikdy. (...) Nikdy jsem nevěřil, že může mít takové úmysly. Znám ho od šesté třídy, naše manželky tlačily kočárky vedle sebe, byli jsme rodinní přátelé, a tak mě vůbec nenapadlo, že by tam bylo něco takového. (...) ...spousta věcí tam byla už dříve. Ale mělo to lokální význam. Takto zlé se to stalo až ve chvíli, kdy dopady jeho povahy nabyly celostátních rozměrů.“ 

Deníky referují o veřejné debatě prezidentů Klause a Zemana, proběhla prý plus mínus ve shodě, i když se nějaké třecí plochy objevily. Přítomný mimo jiných byl i ministr financí Babiš, který se podle Práva v debatě jednoznačně politicky zařadil. „Nejsme levicová vláda, já jsem pravičák. Neshodneme se v tom, že rozhodně nechceme sociální stát typu Francie, kde se zadlužení blíží 100 procent HDP.“

Ještě jednou z HN. Právě nad apelem ANO se v něm zamýšlí sociolog Petr Pospěch. Podle něj Babiš a Zeman formulují jakousi specificky českou utopii. „Oba dokážou reagovat na nutkavé potřeby české společnosti, těžit z našich obav a nabízet snadná řešení. V Zemanově případě je to ‚selský rozum‘. Ve složitém světě působí český prezident jako záruka klidu a bezpečí. Novináři si vymýšlejí problémy tam, kde nejsou, lidská práva v jiných zemích nás nemusejí zajímat a tak dále. Babišova řešení a jejich přitažlivost mají jinou povahu. Jeho rétorika pracuje s předpokladem, že každý problém má správné řešení a že k jeho nalezení stačí dát se do práce. Babiš tím oslovuje širokou vrstvu společnosti, která ztratila důvěru k ‚těm nahoře‘, kteří ztrácejí čas hádkami o koze a o voze. Politici za naše peníze plkají, zatímco my musíme osm hodin denně makat, stěžují si Češi u večerních zpráv. Pro tyto lidi je práce jediným pojítkem ke společnosti a na svoje pracovní úsilí jsou proto hrdí (odsud také vytrvalá nenávist vůči domnělým parazitům, kteří nepracují a pobírají sociální dávky). Babišovo ANO je odpovědí na jejich volání: konečně je tu někdo, kdo se nebude handrkovat o hloupostech a bude makat jako my.“ Dodal bych: Zemanovo kouzlo spočívá taky v tom, že prezident projevuje a provokuje ty správné averze. Nemá rád ty správné lidi a dává to dost zřetelně najevo a ti správní lidé nemají rádi jeho. Navíc averze vůči Zemanovi je – na sociálních sítích třeba – často projevovaná způsobem, který někteří prezidentovi stoupenci snadno mohou vztáhnout na sebe, brát si ho osobně. Prezident v jejich očích může být nenáviděný kvůli tomu, že se jim podobá. Nemalá část kritiky vůči Zemanovi přece vyjadřuje jakési estetické hodnocení – měřeno velkoměstskými standardy špatně vypadá, nepůsobí reprezentativně, občas se napije (mírně řečeno), občas mu ujede sprosté slovo. V takovém popisu by se našel kdekdo. O té Babišově utopii třeba jindy. 

Něco bleskovitějšího z Blesku. Zaznamenává, že během koncertu Karla Gotta nějaká divačka hodila na pódium svoje tanga, přesněji „dámské kalhotky tangového střihu“. Deník akci interpretoval jako „neslušný návrh“. Na stránkách bulvárů ještě pořád pokračuje nekončící střet osob, které měly něco společného se zesnulou Ivetou Bartošovou. Deník cituje esemesku, již poslala osoba Rychtář osobě Martucci. „Rozčísnu ti palici sekerou, špageťáku.“ Skoro epické. Fakt ale je, že u nás doma jsme se v určitých obdobích česali spíš vidličkou.