Takhle jednoduché to je: ztišit se, sednout si...

Sem tam bývá dobré se v kvapně ubíhajícím času pozastavit. Podívat se na všechno z jiné perspektivy a trochu si překalibrovat přístup k životu. Tak nějak jinak uchopit své bytí…, což po staletí pěstuje zenový buddhismus.

Zen, čínsky čchan, znamená sebekultivaci meditací. K buddhistickému probuzení se jde změnou vhledů do sebe a na svět. Komu se probuzení podaří, prohlédne falešná zdání a uvidí pravou podobu věcí. Pak se může snadněji zbavit marných žádostí a nalézt klid, stát se oporou svému okolí a šířit jistotu a dobro. To vše k naplnění základního smyslu buddhismu – odstraňování utrpení.

Buddhistický klášter Milosrdného završení leží na severním břehu Žluté řeky. Je zenový. Jede se k němu rozlehlým venkovem, plným polí z úrodné, naplavené spraše. Za říjnové sklizně všude svítí rozprostřená, sušící se zrna kukuřice. Žlutooranžovou barvou připomínají buddhistické roucho. Po desítkách kilometrů se ze široké státní silnice nakonec uhne polní cestou do Veliké vesnice Wu, kde leží, co zbylo z kláštera.

Byl založen už před tisícem let a sloužíval také jako zastávka poutníků před překonáním Žluté řeky, jejíž proměnlivé koryto leželo tenkrát mnohem blíž. Za největšího rozmachu tu žilo a pracovalo přes šest set mnichů. Ale zvláště války a politické zvraty 20. století jej ořezaly na nevelký obdélníkový půdorys se třemi ústředními stavbami. Za hlavní branou, na místě „východní zvonové věže“ už na holé zemi zbyl jen omšelý zvon. I „západní bubnová věž“ zmizela do poslední cihly. Všechny cennosti dávno odnesli zloději, nejaktivnější prý býval ve 20. letech místní policejní velitel, který sochy, obrazy a výzdobu důsledně zabavoval a odprodával profesionálním překupníkům. Klášter má sice dnes seznam sbírek v USA a Evropě, kde jeho sakrální předměty skončily, ale není mu to nic platné.

Návštěvníkovi tak, kromě zadumané atmosféry místa, zbývá k vidění hlavně mnohovrstevná skládačka zdobných dřevěných krovů, složitými závěsy ukotvenými na mohutné kmeny nosných pilířů. K pilířům až následně dostavené příčky nesou pod zaprášenými plachtami druhý poklad, prastaré fresky čtyř Nebeských králů, vpité do tradiční omítky, zpevněné konopím a bavlnou.

Může se zdát, že se toho dochovalo málo. Ale všechny ty sochy, obrazy a památky jsou, v jazyce buddhismu, nakonec jen „věci mimo tělo“, tedy druhotné a nedůležité. Že jsou stavby a hmotné symboly obnovitelné, dokazuje paralelní, nová část kláštera. Stojí na shodném půdorysu vedle původní památky a je plná nádherných soch ze vzácných nerostů. Rozšiřování kláštera zahájil současný opat. Přišel sem před šesti lety z kolébky čínského buddhismu, z Kláštera Bílého koně v Luo-jangu. Za první říjnové neděle mně při náhodném setkání pozval na čaj do přijímací síně. Zelený čaj „ochmýřené špičky“, z jihu zdejší provincie Che-nan, připravoval do porcelánové konvice jeden z laiků. Odvar nám naléval do malých kalíšků, čaj hezky voněl a postupně uvolňoval svou sílu a chuť. Stejně tak náš hovor přešel od obecných dějin kláštera k pohledu moderních lidí Východu i Západu na duchovní bytí.

Odkládáním tradičních věrouk, jakoby se lidé chtěli oprostit od předsudků a získat větší svobodu. Víra a přijetí tradičního řádu se jeví tak svazující! Avšak paradoxním výsledkem popření řádu bývá ještě omezenější nadhled, menší vnitřní svoboda a narůstající zmatek. Proto opat rád klade „nevěřícím“ otázku: „Nevěříte v probuzení – satori…, ale v příčinu a následek, to přece věříte?“

Protože příčina a následek vytvářejí karmické řetězení a tedy celý běh světa, jehož kauzalita je buddhisty vnímána jako dominový efekt. Zapříčinit dobro, byť nepatrné jako zrnko kukuřice, stejně vytvoří dobro, dalšími přirozeně posílané dál. Kdo pomůže sto lidem, je neobyčejný, je živým bódhisattvou. Kdo uškodí sto lidem, je také neobyčejný, je však živým démonem.

Tak takhle jednoduché to prý je: ztišit se, všimnout si, že důležitý je jen duch rychle pomíjejících bytostí kolem nás, nikoliv předměty. Že únavu příliš stejných dní lze opustit meditací. To si sednete s podložkou pod kostrčí a s přivřenýma očima necháte odplynout denní stereotypy, dokud neuvidíte jiné, mnohem hlouběji uložené obrazy vlastního nitra. A v nitru každého z nás je dobrotivost osvícení, v každém z nás je Buddha. Jen chvíli trvá, než jej přes ten shon a svítící billboardy reklam postřehneme. Ale pak to stojí za to.