‚Stalin byl dobrý manažer.‘ Tak pracuje ruská propaganda

Na počátku ledna letošního roku se objevila zpráva, že ruská vláda bude investovat stamiliony rublů do „vlastenecké výchovy“. Jaká změna má nastat, není sice úplně jasné, protože už dnes v Rusku pracuje politická agitace a propaganda v tomto smyslu na takřka plné obrátky, lze ale očekávat, že se nějakým způsobem znovu využije také jedno nesmírně kontroverzní téma, a to osoba a skutky diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina.

V řadě článků o soudobé ruské politice a propagandě se objevuje informace, že dnešní Rusové tak či onak chválí Stalina, resp. označují ho za velkou a přínosnou osobnost historie své země. Může nám to připadat neuvěřitelné, zvrácené a odporné, pokud si uvědomíme, jaké zločiny se děly na jeho příkaz. Nabízí se srovnání s hypotetickou situací, že by dnes většina Němců měla podobný názor na Adolfa Hitlera. V každém případě však „téma Stalin“ nabízí ideální příklad pro pochopení, jak a proč funguje (nejen) ruská propaganda.

Co se týče srovnání s Hitlerem, není možná na škodu se zmínit o průzkumu, jenž se v prosinci 1952 konal v Německu. 44 % dotázaných Němců uvedlo, že nacismus přinesl víc dobrého než špatného, a jen polovina Němců preferovala systém více politických stran! Není jisté, jak moc tyto výsledky vypovídají o Němcích samotných, ale zato nesporně hodně říkají o strašlivé síle nacistické propagandy. Její ďábelský mistr Joseph Goebbels evidentně odvedl „dobrou práci“, když jeho dílo ovlivňovalo mysl Němců tak dlouho po válce.

Také je vhodné si připomenout, jak pracuje opravdu účinná propaganda. Lže? Ano, někdy, ale pouze málo, spíše výjimečně. Síla efektivní propagandy nespočívá ve lhaní, nýbrž daleko více v překrucování a jemném posunování, v šikovném vybírání vhodných faktů a zamlčování těch nevhodných. Často se pracuje se spekulacemi, nepodloženými a nedokazatelnými tvrzeními či zdánlivě seriózními odkazy na různé pochybné zdroje.

Klasickým příkladem je tvrzení, že „Hitler postavil dálnice“ (čímž kromě zbudování dopravní snížil nezaměstnanost). Tohle tvrzení není striktně vzato lživé, ale samozřejmě vynechává pár „drobností“. Např. to, že program stavby dálnic začal již dlouho před Hitlerem, že značná část dálnic byla fakticky nevyužívaná a že masivní dotace do kvazi-sociálních stavebních projektů tohoto typu přivedly Třetí říši na pokraj státního bankrotu.

Podobně, ale daleko rozsáhleji pracuje ruská propaganda s tématem Stalina. Ruská média tedy často tvrdí např. to, že Stalin byl dobrý manažer, uměl podřízeným rozdělovat úkoly a dokázal řídit gigantické projekty. Občas je stavěn i do kontrastu s Hitlerem, jehož reálný způsob řízení měl k pověstnému německému pořádku ve skutečnosti dosti daleko. Hitler naopak podporoval rivalitu podřízených (dle poučky „rozděl a panuj“) a mnoho velkých projektů v Německu bylo nakonec až tragikomicky zmatených a neefektivních.

Stejně tak bývá Stalin označován za „velkého vojevůdce“, který výrazně přispěl k vítězství ve druhé světové válce. Znovu v kontrastu s neschopným diletantem Hitlerem, který si myslel, že je génius a expert na všechno. Ve skutečnosti však rozdíl spočíval spíše v tom, že Stalin si své nevelké vojenské schopnosti uvědomoval a (na rozdíl od německého diktátora) uměl (přestože ne vždycky) poslouchat svoje schopnější generály. Připisovat samotnému Stalinovi zásluhy za vojenský triumf SSSR v konfliktu je proto hodně pochybné.

Co se týče údajného Stalinova „dobrého manažerství“, argumentuje se někdy způsobem, který silně připomíná „Hitlerovy dálnice“. Stalin převzal zaostalou a rozvrácenou zemi, ovšem když v roce 1953 zemřel, byl Sovětský svaz vyspělou průmyslovou a vojenskou mocností, vlastnil i jaderné zbraně a začínal budovat světové impérium. Není snad toto důkaz, že Stalin byl (i přes všechny své chyby) opravdu oním dobrým manažerem?

Ne, není! Opět jde o ukázku zamlčování a manipulace. Je totiž téměř jisté, že i kdyby v Rusku existoval zcela jiný režim, země by absolvovala celkovou modernizaci a industrializaci a měla by po světě velký vliv. Tohle zkrátka způsobuje už sama geografie a zdrojová základna Ruska bez ohledu na formu vlády. Navíc dobrý manažer přece musí hledět i na náklady, nikoli pouze bezohledně sledovat výsledky. A právě tady leží možná největší „kámen úrazu“ onoho tvrzení o sovětském diktátorovi a rovněž další příklad propagandy.

Jistě nelze popírat, že SSSR ve Stalinově éře opravdu prodělal modernizaci, stejně tak se však nedá popírat, že se v tomto období staly i nestvůrné zločiny, a to zpravidla na Stalinův rozkaz. Právě proto, že si osoboval vlastně absolutní pravomoc a svým vlivem zasahoval téměř všude, musí zákonitě nést právě on odpovědnost za všechny tyto hrůzy. Za miliony poprav, deportací a uvěznění a za otrockou práci vězňů, kvůli níž se povedlo vybudovat ony továrny, elektrárny, železnice a kanály, jimiž se bolševický režim tolik chlubil.

Jinými slovy, údajné „zisky“ Stalinova režimu by nejspíše byly dosaženy i v případě, že by se politický vývoj Ruska ubíral směrem k republice či konstituční monarchii. A ta strašlivá cena, která byla za ony Stalinovy „zisky“ zaplacena, by nepochybně byla mnohonásobně menší. To je však právě oním „detailem“, který v ruské propagandě chybí a jehož absence jistě nese svůj podíl na tom, jak dnes Rusové tuto osobnost vnímají.

Je ale hodně příznačné, že samy zločiny stalinské éry se v Rusku zpravidla nepopírají. A když ano, děje se tak jen ze strany marginálních skupinek extrémistů, kteří živoří někde na okrajích politického spektra. Oficiální pro-kremelská média tudíž ony zločiny přiznávají, ale snaží se o jejich odlišnou interpretaci. Byla to údajně „nezbytná cena“ nebo „tragické omyly“, popřípadě se (podle doktríny o „dobrém králi a zlých rádcích“) svádějí tyto zločiny na Beriju, Chruščova a další „rudé nohsledy“, zatímco Stalin se jeví jakoby „čistší“.

V každém případě je třeba přiznat, že současná ruská propaganda funguje opravdu efektivně a většinou dosahuje svých cílů. Proti té sovětské, která se snažila o ideologickou „masáž“, která někdy působila až směšně, pracuje daleko sofistikovaněji. Někdy přesvědčuje, často však také jen naznačuje, nabízí jiné možnosti a pokouší se mást a klamat. Proto také neprodukuje nějaké nekritické adorace Josifa Stalina, nýbrž spíše pojednání, která ho staví do příznivějšího světla, což působí na mysl příjemce nakonec daleko účinněji.

V motivech ruské propagandy se zajímavě míchají odkazy na sovětskou i carskou (imperiální) minulost. Do toho kupodivu zapadá i sám Stalin, který je prezentován jako svého druhu „car“, resp. tvrdý, ale schopný samovládce. Také o prezidentu Putinovi se někdy hovoří jako o muži, který se stal novodobým carem. Na závěr je tedy nutno si uvědomit, proč se ruská propaganda tak ráda zabývá Stalinem. Není to samoúčelné, je to zkrátka jen jeden z řady nástrojů, jež mají zajišťovat podporu současného ruského režimu a jeho hlavy.