Rakousko nenastoupilo do vlaku Trump

Je to překvapení – zatímco většina výsledků voleb a referend různě po západním světě bývá v posledních měsících charakterizována lepšími výsledky pro tzv. populisty (ten výraz se z jakéhosi záhadného důvodu dnes používá pouze pro populisty na konzervativní pravici, ačkoliv například sociální demokraté jsou populisté už desítky let) než v průzkumech, v Rakousku to včera bylo jinak. Do opakovaných voleb prezidenta, které letos v květnu v později zneplatněném hlasování už jednou vyhrál kandidát Zelených, profesor ekonomie Alexander Van der Bellen, šel jako favorit Norbert Hofer za pravicově populistické Svobodné (FPÖ). Ale nakonec včera slavil Van der Bellen, a to výrazněji než před půl rokem: necelých 52 ku 48 procentům, a to ještě čekaly na součet korespondenční hlasy, které už v květnu zvrátily volby v jeho prospěch.

Překvapení je to především tehdy, pokud podlehneme dojmu, že ve světové politice všechno probíhá lineárně: v Americe vyhrál Donald Trump, takže teď budou všude jinde vyhrávat Minitrumpové. Nicméně pro Svobodné, což opravdu není strana liberálova nebo konzervativcova gusta, nýbrž strana, v níž se po válce vedle klasických liberálů shromažďovali klasičtí nacisté, je i tak včerejšek historický rekord.

Zatím v žádných právoplatných volbách se nedostali tak blízko k magické padesátce. Když to jejich ikona Jörg Haider kdysi ve svých Korutanech dotáhl na 40 procent, byl zbytek Rakouska v šoku, že se někde najde tolik temných duší, jež jsou schopny hlasovat pro „hnědou“ značku. A od té doby až do Hofera Haidera nikdy nikdo nepředstihl ani se k němu nepřiblížil.

Nový spolkový prezident Van der Bellen je typickým představitelem dosluhujícího establishmentu, který má tu dobrou vlastnost, že vypadá sympaticky a dokáže kolem sebe šířit příjemnou, uvolněnou náladu. To je dáno do značné míry tou okolností, že politici jeho názorové školy posledních zhruba dvacet let dominují veřejnému životu se všemi znaky rozkladu, které jejich politika dnes už viditelně nese. Van der Bellen je typický i ve svém životopise: ještě na přelomu 60. a 70. let příznivec „arogantního antikapitalismu“ (jeho vlastní slova), později posun k názorovému středu. Ale pokud dnes sám sebe označuje za liberála, a poměrně nedávno dokonce dospěl k sebeoznačení „liberál anglosaského ražení“, mohli bychom se možná podívat na témata jeho výzkumu z doby, kdy působil na univerzitě (do roku 1990): plánování a financování projektů ve veřejném sektoru, financování infrastruktury, veřejné výdaje, politika státní regulace, případně státní podniky.

Rozpačitě působí i „profesorovy“ názory v zahraniční politice. Ještě před 4. prosincem v debatě připustil, že by jako prezident teoreticky mohl jmenovat i kancléře Svobodných (kdyby Svobodní vyhráli volby), jako podmínku nicméně stanovil, že by se ten kancléř nejprve musel „přihlásit k Evropě“. Jako kdyby přihlášení se k zoufalému modelu evropské integrace, jak ho establishment, k němuž Van der Bellen patří, vyrobil a tvrdošíjně udržuje, bylo na úrovni přihlášení se k základním občanským právům nebo pravidlům liberální demokracie. S takhle zoufalým pochopením toho, že Evropská unie není cíl, ale jen forma, se zdá, že pochod pravicových populistů vzhůru v Rakousku nekončí.