Evropská armáda? Děkuji, nechci
Sociální demokraté a eurofederalisté mají jedno společné. Věří, že když něco nefunguje, vyřeší to zřízením nové instituce. Přístup je to asi tak stejně chytrý, jako když byste si kupovali nové boty, jenom proto, že se vám u těch starých roztrhla tkanička.
Teď aktuálně přišli s nápadem zřídit evropskou armádu. Na jednu stranu je hezké, že chtějí pečovat o naši bezpečnost. Naše armáda si jistě posílení zaslouží. Jenže právě v tom slovíčku ‚naše‘ je zakopaný pes.
Není to snad o tom, že bych se nechtěl o naši armádu dělit. Naopak, myslím, že s našimi spojenci bychom měli postupovat ruku v ruce. Určitě má smysl spolu koordinovat nákupy vojenského materiálu a umím si i představit, že budeme sdílet i techniku, například velké přepravní letouny.
Bohužel ale dnes neumíme vybudovat ani vlastní armádu. A s výjimkou Řecka, Británie, Estonska a Polska nedává nikdo z evropských členů NATO slíbená 2 % HDP na obranu. Jenom pro představu, abychom této mety dosáhli, museli bychom naše výdaje zhruba zdvojnásobit.
Navíc, kdo to zaplatí? Už dnes nám peníze na armádu chybí a reálně tak hrozí, že celý projekt evropské armády bude jen mrháním úsilí a prostředků. Ostatně vždyť už máme NATO a v něm spolu s námi máme dalších 21 z 28 členských států EU. A je proto absurdní zřizovat další instituci, která by svou existencí přirozeně vrážela klín mezi Evropu a USA. A je úplně jasné, kdo by z toho měl prospěch.
Kde se tedy bere to přesvědčení, že když nejsme schopni budovat své vlastní armády, dokážeme vybudovat nějakou armádu společnou, evropskou?
Bohužel, tak už to u nás v Evropě chodí, na začátku jsou smělé plány a vize, díky kterým se druhořadí politici vydávají za státníky. A na konci jsou nezměrná byrokracie, pravidla složitá tak, že jim nerozumí snad vůbec nikdo, a oči pro pláč.
