„Bylo to děsivé. Přišli v pět ráno, všude se hrabou, i ve spodním prádle“
Týdeník Echo
ROZHOVOR
Ačkoliv ona sama Chartu 77 nepodepsala, tvořila zázemí svému manželovi, mluvčímu Charty, členovi VONS a dlouholetému politickému vězni Václavu Bendovi. Spolu reprezentovali konzervativní, katolické křídlo disentu. Kamila Bendová (70) s manželem provozovala doma na Karlově náměstí jeden z klíčových otevřených bytů, které sloužily jako centrum disidentského života a styčný bod pro mimopražské disidenty. I díky Chartě jsou prý dnes Češi odolnější vůči módám přicházejícím ze západní Evropy, jako je politická korektnost.
Váš muž Chartu v první vlně nepodepsal, přátelé ji před ním zatajili, protože byl zrovna v zaměstnání ve zkušební lhůtě, takže se připojil po jejím zveřejnění. Čím to pro vás začalo?
Znali jsme se s Ivanem Havlem, vedl mému muži diplomovou práci. Jeho bratra Václava jsme do Charty v podstatě neznali. Nicméně když zavřeli Plastiky, přišla za námi Věra Jirousová, jestli bychom nemohli zprostředkovat setkání Václava Havla a Jiřího Němce. Asi že jsme byli neutrální půda, oni dva spolu byli v 60. letech v Tváři a pak se jejich cesty rozešly. Tady u nás se znovu dali dohromady a začali akci. Pak jsme s tím na nějakou dobu nic společného neměli, Jiří Němec bral náš byt jako místo, kam bude mít po Chartě možnost se uchýlit nebo si schovat nějaké věci. Pak ale přišel leden ’77, můj muž Chartu hned podepsal s tím, že vlastně nelze nepodepsat.
Konzultoval to s vámi?
Samozřejmě, podepsal s mým souhlasem. Nicméně já jsem si v první chvíli neuvědomila, co Charta bude obnášet, jak moc ovlivní náš život. Já jsem ji nepodepsala, pracovala jsem v Matematickém ústavu Akademie věd, měli jsme tehdy pět dětí a tomu nejmladšímu bylo půl roku. Už v listopadu ’77 se začal jaksi zárodečně připravovat VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. red.), tedy výbor, který se bude starat o politické vězně. Člověk se v té době v běhu seznamoval se spoustou zajímavých lidí, byli jsme mladí, bylo nám třicet. A do té doby jsme například neznali žádné eurokomunisty. No a když v dubnu 1978 VONS konečně vznikl, scházel se od začátku u nás doma. A brzy po jeho ustavení jsme měli první prohlídku. Poprvé tak, že přišli, Vaška odvedli a mě vyslýchali doma, přičemž sebrali ze stolu nějaké papíry. A dva dny nato přišli znovu s tvrzením, že nám ty papíry vracejí, jenže to byla regulérní domovní prohlídka.
Jak taková domovní prohlídka probíhala?
Vždycky to byl dlouhý a dost děsivý zážitek. Přišli v pět ráno, a protože máme dlouhou chodbu v bytě a zvonek jsme nejdřív neslyšeli, tak oni do zvonku zatloukli hřebík, aby zvonil pořád. Děti zvonek slyšely hned, ale měly pocit, že když my nevstáváme, bude to nějaký omyl. No a potom stojíte ve svém bytě v noční košili, když jdete na záchod, doprovází vás policistka, prohlídka trvá od rána do odpoledne. Celou dobu je u vás deset patnáct lidí v civilu, kteří se střídají, ale vy samozřejmě musíte být doma, trochu vaříte, vypravujete děti do školy. Dětem před odchodem prohledávají tašky. S prohlídkou začnou v prvním pokoji a berou jednu místnost po druhé. Všude se hrabou, v šuplíkách i ve spodním prádle. Samozřejmě po sobě nechají hrozný nepořádek. A samozřejmě vy máte po bytě spoustu věcí, u kterých nechcete, aby na ně přišli. My jsme měli tajnou skrýš, kterou StB nikdy neobjevila, a do té skrýše jsem každý večer musela takzvaně uklízet – nejdůležitější dopisy s cizinou, rukopisy, koncepty. Večer co večer, až do listopadu ’89. A nakonec existuje takzvaný disidentský sen: že se probudíte zvoněním. Ačkoliv ve skutečnosti nikdo nezvoní. Vy v tom polosnu čekáte na další zazvonění, a když žádné nepřijde, víte, že se vám to zdálo. Prohlídky ale s sebou nesly i legrační momenty: jednou nám tu našli pistoli na kapslíky, estébák ji vzal do ruky, jako že z ní vypálí, a druhý na něj tasil. Málem se nám tu postříleli.
