Jump! Hudebník Skočdopole na svém albu vzdává hold Nicku Caveovi

„Kdybych měl v životě mít ještě nějakého přítele, ať je to Nick Cave,” zní v písni hudebníka a novináře Petra Skočdopoleho, který pod uměleckým pseudonymem Jump! vydává své debutové album s příznačným názvem Into The Field. Jak už text skladby napovídá, australský písničkář je pro českého muzikanta dlouhodobou inspirací, a to nejen jako umělec, ale i jako člověk. Posluchači se na nové desce dočkají vlivů i dalších písničkářů či jazzmanů, které do projektu mimo jiné vnesli hostující hudebníci Filip Jelínek či Bára Zmeková. A že má být poslech alba skutečným zážitkem, dokazuje i fakt, že Skočdopole vsadil na vinyl, který pro něj stále představuje nedostižitelné hudební médium.

Podle toho, co se o vás píše, to vypadá, že na pódia přichází český Nick Cave. Je takové označení výstižné?

To bych neřekl a asi to ani nejde, protože Nick Cave, když mu bylo tolik kolik mě, tak už byl hvězdou světového formátu, měl za sebou feťácká deliria a život v Berlíně. Je ale pravda, že je to možná jediný muzikant, který mě provází v podstatě celé moje dospívání i dospělost. Průběžně se k němu vracím a vždycky jsem ho měl a mám rád nejenom jako hudebníka, ale také jako spisovatele a básníka. Vůbec jeho osoba je podle mě zcela unikátní a myslím, že to je především dobrý člověk.

Dá se Nick Cave považovat za vaši největší hudební inspiraci?

Já bych řekl, že mi byl inspirací pro tenhle konkrétní projekt. Nikdy jsem to nevnímal tak, že bych chtěl tvořit přímo jako on. Moje deska ale vznikala zrovna v době, kdy jsem Nicka Cavea hodně poslouchal. Tehdy mu umřel syn a já jsem hodně přemýšlel nad tím, co taková zkušenost s člověkem udělá. Navíc v jeho případě s člověkem, který se ve svých textech neváhá rouhat, být na hraně v tématech erotiky, smrti, víry a podobně. On sám se pak na rok skoro stáhnul z hudby, tušil jsem ale, že tvoří a tušil jsem i, jak. Když jsem pak některé své písničky dokončoval, viděl jsem zrovna jeho aktuální film, který se odehrává v tomto období jeho života a zachycuje natáčení posledního alba Skeleton Tree. A to ovlivnilo pár skladeb na mém albu.

Kdo z dalších hudebníků vás ve vaší tvorbě ovlivňuje?

Já mám velmi široké spektrum toho, co poslouchám. Můj táta je jazzový pianista, takže jsem měl kolem sebe odmala spoustu jazzu. Během dospívání jsem toho měl chvíli plné zuby, ale pak jsem se k němu zase vrátil. Na mojí desce sice jazz vůbec nezazní, nicméně díky němu jsem se dostal třeba k Filipovi Jelínkovi z Illustratosphere, který mi s mojí deskou pomohl jako producent i spoluhráč, a možná se na albu některé jeho vlivy a jazzmanství projevují. Jinak mám rád širokou škálu hudebníků od starých bluesmanů a jazzmanů přes Pink Floyd, Boba Dylana, Leonarda Cohena až po Sophie Hunger, Dana Bártu nebo třeba písničkářku a pianistku Báru Zmekovou, která na mé desce ostatně ve třech písničkách hostuje.

Když zmiňujete Boba Dylana, co jste říkal na to, když letos získal Nobelovu cenu za literaturu?

Myslím si, že je to úplně zasloužená cena a klidně bych ji jednou udělil i Nicku Caveovi.

Vaše album vychází pouze na vinylu. Proč jste vsadil zrovna na něj?

To je takové moje aktuální hnutí mysli. Poměrně nedávno jsem nemilosrdně a téměř bez nostalgie vyhodil všechna svoje CD, protože zabíraly strašně moc prostoru. Uvědomil jsem si, že CD jsem si nepustil ani nepamatuju. K vinylu mám čistě emocionální vztah, asi jsem se k němu uchyloval už dávno předtím, než se chválabohu zase začal vracet do módy. Poslech hudby z gramofonu je pro mě pořád zásadní, vinyl nemůžete poslouchat v autě, kde vás ruší řízení, nemůžete přeskakovat jednotlivé písničky tak, jak to děláte na iPodu. Takový poslech vyžaduje soustředění minimálně v tom, že musíte pečlivě založit desku do gramofonu a respektovat posloupnost skladeb. Moje album ale vychází i digitálně, ke stažení, to je zase natolik jednoduché a operativní médium, že se mu nebráním. Přece jenom chci, aby si lidé mou hudbu stáhli a poslechli. Ale kdyby byl nějaký zájemce, klidně mu stočím album i na magnetofonový pásek.

Vypadá to, že hitparády s vaší deskou asi bořit neplánujete. Co by pro vás znamenal úspěch, vyprodávat klubové koncerty?

Vyprodávat klubové koncerty by bylo skvělé. Ale přesněji řečeno, tohle v tom vůbec nehledám. Asi jako každý, kdo něco tvoří, hledám uznání a pochvalu. Ale nemám žádnou konkrétní představu, kam dál by se měl můj projekt vyvíjet a nejsem na tom nijak závislý. Určitě bych si přál, aby se to dostalo k lidem a aby se jim to líbilo.

Jak se to stane, že se novinář ve čtyřiceti ocitne na pódiu?

Já už jsem vystupoval dřív. Mám kapelu Vrtule 1, která za rok oslaví dvacet let. Ta měla svoje období ambicí i nějakých momentálních úspěchů, kdy nás hrála rádia, například Rádio 1. Vždycky jsem hrál a skládal vlastní písničky, ale nenapadlo mě to posouvat někam dál. Později se našlo pár lidí, kteří moji tvorbu slyšeli a přiměli mě, abych se tomu věnoval víc do hloubky.

Kde čerpáte inspiraci k textům?

Rád relaxuji s kytarou a občas si hraju a přezpívávám oblíbené věci od jiných autorů. Čas od času mě v takových chvílích napadne emoce, myšlenka nebo nějaký příběh, z čehož pak vznikne písnička. Stává se to zřídka, v poslední době tak desetkrát, takže mám na albu deset písní.

Jako třeba když jste jel do Amsterdamu?

Přesně tak. Vlastně jsme tehdy ale do Amsterdamu vůbec nedojeli. To jsme se jednou s Romanem Holým a našimi ženami ráno po koncertě J.A.R rozhodli, že si tam zajedeme na bleší trh, ale skončili jsme v Německu, kde se nám rozbilo auto. Tak jsme to už dál nepokoušeli, vrátili se do Prahy a pokračovali tady v nekonečném večírku. A právě na něm vznikla písnička Amsterdam.

A podíval jste se do Amsterdamu aspoň někdy jindy?

Samozřejmě, nakonec jsem tam byl a to město se mi moc líbí. Navíc Justin Lavash, výborný anglický kytarista, který na desce také hostuje, v Amsterdamu dlouho žil a potvrdil mi, že ta písnička má skutečně atmosféru toho města, to mě potěšilo.

Vychází vaše umělecké jméno Jump! čistě z vašeho příjmení, nebo v něm můžeme hledat i nějaký jiný význam?

Jako dítě jsem si se svým příjmením samozřejmě užil svoje. Například když jsem hrával šachy a musel se představovat před ztichlým sálem, setkalo se to vždycky se všeobecným veselím. Zároveň jsem si tehdy nedokázal představit, že kdybych třeba hrál za národní hokejový mančaft, jak by lidi skandovali moje jméno. Takže jsem během života hledal různé přezdívky. A pak mě napadlo na koncertě mého oblíbeného písničkáře jménem Fink, že je dobré jmenovat se takhle krátce. Takže to je taková slovní hříčka – pseudonym Jump! společně s názvem desky Into The Field.