Jsem z Ostravy. Nevěřil jsem, že něco jako Brno existuje, říká herec Mikluš

ROZHOVOR S ROBERTEM MIKLUŠEM

Jsem z Ostravy. Nevěřil jsem, že něco jako Brno existuje, říká herec Mikluš
"Moje rodina byla ta nejtypičtější ostravská rodina," říká herec Robert Mikluš Foto: Jan Zatorsky
2
Týdeník

Jiří Peňás

Od té doby, co jsem Roberta Mikluše vídal v brněnském Divadle na provázku, jsem nepochyboval, že se objevil další herec se skvělým komediálním talentem, který ale sehraje přesvědčivě i tragédii. Jak to tak neprávem u brněnských herců bývá, známým se stal až přesunem do Prahy. Tam nyní patří do souboru Národního divadla, hostuje v dalších divadlech, má role v televizi, třeba nyní v seriálu Devadesátky, a ve filmu: za funkcionáře v Zátopkovi je nominován na Českého lva za vedlejší roli. Osobně se známe z výletu s Provázkem do Petrohradu, kde jsme spolu chodili po Ermitáži.

Znám tě už léta z Divadla Husa na provázku, to byl asi hlavní důvod, proč jsem jezdil pravidelně do Brna. A tam ses začal objevovat někdy kolem roku 2006. Co bylo ale předtím? Jak jsi se stal hercem?

Já jsem z Ostravy, jak víš… A je to takové klišé, prostě na základce jsem začal chodit do dramatického kroužku, protože tam byly samé holky, a to byl jednoduchý způsob, jak se k nim dostat. V prváku na gymplu jsem se přichomýtl k Dividlu Saši Rychetského, to bylo amatérské divadlo pro mládež, jenže oni byli z Mariánských Hor, já byl z Ostravy-Zábřehu, tak jsem to měl daleko, proto jsem se pak spojil s kroužkem u nás na Matičním gymnáziu, a to už jsem si myslel, že bych mohl být herec.

Měl jsi nějaké umělecké předky?

Vůbec. Moje rodina byla ta nejtypičtější ostravská rodina.

Ale já jsem tě párkrát potkal s maminkou v divadle.

To jo, maminka ráda chodí do divadla. Ze začátku moc ne, to až kvůli mně. Tata byl havíř, celý život razil hlavní štoly na véókádečku (VOKD, Výstavba ostravsko-karvinských dolů – pozn. red.). Takže opravdu dělnický původ. Bylo to trochu jako ze seriálu Peaky Blinders se Cillianem Murphym, jestli to znáš, česky se to jmenuje Gangy z Birminghamu. Drsné prostředí. Tata byl rváč, říkalo se mu Miki, král Zábřeha. A mamka byla řidička, jezdila pro doly, vozila papaláše po celé republice, pak taky pracovala na nádraží v bufetu, taky v hospodě, jednu dobu řídila vysokozdvižný vozík, to bylo hodně legrační, protože měří metr padesát. A jednu dobu taky celá moje rodina dělala v herně. Já byl přitom proti hazardu. Tata tam dělal ostrahu. Jeden rok jsme tam slavili i Vánoce, protože nedostal volno, tak máma vzala kapra a šli jsme do herny, prostě jsme měli štědrovečerní večeři tam, za námi blikaly ty automaty a na velkoplošné televizi běžely Pelíšky.

Holt Ostrava… Jak otec přečkal utlumování těžby?

On šel normálně do invalidního důchodu. Měl vazoneurózu, to je typická nemoc horníků.

Třes rukou… Asi od sbíječky.

Jo, ze sbijáku. On třeba nemůže vzít do ruky talíř, hned mu sletí. Zato ránu umí dát parádní. To by ti hlava uletěla.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů. Koupit si jej můžete zde.