I ty, svatý otče?

Papež František přidal svůj hlas k četným „ale“, jež charakterizují zmatenou reakci četných západních intelektuálů a komentátorů na pařížské vraždy. Svoboda projevu je sice důležitá, řekl papež ve čtvrtek, ale musí mít meze.

„Kdyby můj dobrý přítel dr. Gasparri pronesl křivé slov o mé matce, může očekávat ránu,“ řekl papež a naznačil úder na dr. Gasparriho, vatikánského protokolárního úředníka po jeho boku. „To je normální. Nemůžete provokovat. Nemůžete urážet víru druhých. Nemůžete si dělat legraci z víry druhých... Mnoho lidí mluví ošklivě o náboženství nebo jiných náboženstvích, dělají si z nich legraci, zahrávají si s nimi. Jsou to provokatéři. A stane se jim to, co by se stalo dr. Gasparrimu, kdyby pronesl křivé slovo o mé matce. Je tu mez.“

„Sluníčkový papež“ má hned od svého nástupu bezvadné PR, všichni chválí jeho skromnost a lidovost. Moc to nesleduji, je to tím, že jsou všechny jeho výroky tak zmatené?

Papež má jistě suverénní imunitu, ale kdyby se takto zachoval nějaký církevní činitel, který je občanem normální země, mohl by být – v závislosti na tom, jakou újmu by utrpěla tělesná schránka jeho dr. Gasperriho, trestně stíhán. To, že poškozený urážel jeho matku, by mohlo být vzato v úvahu jako polehčující okolnost, jistě by to útočníkovi získalo sympatie. Ale neopravňovalo a neomlouvalo by to cokoli, rozhodně ne zákrok kalašnikovem. Postupovat takto nelze, říká se tomu brát právo do vlastních rukou a úplně každý ví, že tato fráze označuje něco, co společnosti už před dosti drahnou dobu odmítly a říkalo se tomu společenský pokrok. Nějaký společenský kodex nižšího řádu – pravidla cti například – si sice udržuje jistou inspirativní sílu, ale musí se sklonit před majestátem zákona. Takže reakce, kterou papež popisuje, není normální (ve smyslu normativní), ale právě naopak.

Jediné, co na tom pro nás může být uklidňující, je to, že papež jako by zpětně validoval postoj Tomáše Halíka, který se v pondělí vyjádřil, že on by nikdy nebyl Charlie. Jejich argumentace se lišily – Halíkova byla šita na míru českému televizními divákovi (hlásí se k „laskavému osvobozujícímu humoru“), Františkova spíš pro školní dvorek. Obě mají společné to, že přesunují akcent z toho nejpodstatnějšího na méně podstatné, že jakoby vyzdvihují to civilizačně důležitější, zatímco fakticky uhýbají před nastupující agresivní silou a tancují na hrobě pár stárnoucích marxistů.

Co papeže a podobné autority k takovému přístupu vede? Je to instinktivní solidarita věřících vůči ateismu? Pak je to solidarita zaslepená a neopětovaná. V africkém Nigeru dav vyprovokovaný francouzskými karikaturami vypálil kostely a zabil pět křesťanů. To je bohužel normální (ve smyslu běžně se vyskytující). František má příležitost si to uvědomovat pokaždé, když je informován o útlaku křesťanů v muslimských zemích, což je bohužel nepochybně často. A jistě si to měl příležitost uvědomit při reakci na projev jeho předchůdce v Řezně v roce 2006, kdy v reakci na Benediktův citát byzantského císaře (nikoli souhlasný) následovala vlna zabíjení v mnoha muslimských zemích.

Že by to byla prostá snaha neohrozit životy křesťanů ve světě, jež vedla Františka k jeho slovům? Pak to měl nějak srozumitelně naznačit. Jinak, omlouvám se za tu frázi, teroristé vyhráli.