Mohou se bývalí komunisté polepšit? Proč faráři nebrali Chartu 77

Za „největší událost od smrti Jana Palacha“ označil v roce 1977 katolický kněz Anastáz Opasek vznik Charty 77.  Z exilových křesťanských kruhů však patřil k menšině, většina zahraničních souvěrců zvolila zpočátku mlčení nebo dokonce kritiku. V Ústavu pro studium totalitních režimů diskutovali o rozporuplném přijetí Charty její někdejší signatáři z katolické i evangelické církve se spisovatelem Petrem Placákem, který k tématu připravuje knihu.

„Dialog s některými bývalými předními československými komunisty je přinejmenším neuvážený. Tito lidé se – nikoli ovšem kolektivně, ale každý individuálně – provinili proti demokracii a zejména porušili československou ústavu a zákony včetně tzv. socialistické zákonnosti,“ napsal v roce 1977 exilový novinář Jaroslav Dresler. Chartu 77 totiž podepsala i řada bývalých prominentních členů KSČ a tato iniciativa proto budila především v pravicové části exilu nedůvěru. Někteří chartisté jako například Ladislav Lis se podíleli na čistkách v 50. letech, jiní ještě na jaře 1968 hájili cenzuru jako třeba Zdeněk Mlynář, jenž také coby vysoký partajní funkcionář po sovětské invazi podepsal v Moskvě protokoly stvrzující okupaci.

Oficiální představitelé církví v Československu, kolaborující s mocí, Chartu odsoudili. První křesťanským sdružením, které ji ocenilo, byl spolek Opus Bonum založený Anastázem Opaskem v Německu. Opasek o zdrženlivém postoji exilu psal jako „neuvědomělém mlčení“. Připomněl mimo jiné papežova slova o tom, že křesťané se mají občansky angažovat.

Evangelických kněží bylo mezi chartisty víc než katolíků

„Nechtít vidět tuto proměnu, nechtít této generaci přiznat právo na ni, znamená tlačit ji nazpátek do její minulosti, kterou tak či onak napůl či naplno vnitřně překonala,“ psal Opasek o „polepšených“ bolševicích v řadách chartistů. „Kdo jí do ní tlačí? Předně v Československu vládnoucí moc, která ji chce mermomocí normalizovat, a v exilu ti protikomunističtí radikálové, kteří v ní nechtějí vidět nic víc než zas jenom komunisty (…) Radikální antikomunismus části našeho exilu je dnešnímu komunismu vládnoucímu u nás neškodný, ba víc, aniž si to třeba uvědomuje, je jeho užitečným idiotem,“ dodal Opasek.

Mezi 1886 signatáři Charty 77 v letech 1977 až 1989 bylo pouze 15 katolických duchovních či absolventů bohoslovectví a 24 evangelických farářů či bývalých bohoslovců. Mezi nimi byl i českobratrský farář Miloš Rejchrt, který bývalé „svazáky“ v řadách spoludisidentů hájí. „Přece to neznamená, že to jediné, co mohou dělat, by bylo pokračovat v tom, co tehdy páchali,“ řekl Rejchrt během čtvrteční diskuse v Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle jeho slov by radikální antikomunisté bývalým komunistům paradoxně „nevyčítali, kdyby u svého stalinismu zůstali“. Připomněl třeba ministra zahraničí z roku 1968 a pozdějšího chartistu Jiřího Hájka, jenž se v roce 1948 podílel na přípravě zákona o podvracení republiky, který zničil životy tisíců lidí. „Znamená to, že tento člověk už pak nesměl dělat nic jiného než zůstat věrný té šílenosti, kterou prováděl kdysi? Myslím, že ne,“ podotkl Rejchrt.

Arcibiskup agentem

„My v církvi oceňujeme ty, kteří jako apoštol Pavel opustí zlo a přidají se na stranu dobra,“ řekl další účastník diskuse, chartista a katolický kněz Josef Kordík, který byl jediným katolickým farářem v severních Čechách, jenž Chartu podepsal.

Kordík připomněl, jak hustě byly katolické kněžské struktury protkány agenty StB. Podotkl, že také pražský arcibiskup František Tomášek byl veden jako agent v seznamech StB, kam se dostal zřejmě v 50. letech (Tomášek byl přitom v roce 1951 zatčen a poté bez soudu poslán na nucené práce – pozn. red.), ale „na stará kolena se stal morální autoritou“. Tomášek podle pátera Kordíka po počátečním mlčení začal na začátku 80. let s lidmi z Charty spolupracovat.

Agentem StB byl například také čelný představitel evangelické církve Josef Hromádka, v letech 1989-90 místopředseda vlády „národního porozumění“.