Týdeník Echo: Globální stupidita, co smí a nesmí Rowlingová a 30 let bez SSSR
Týdeník ECHO
1
Druhé letošní číslo Týdeníku Echo přináší velký rozhovor Daniela Kaisera s psychiatrem Cyrilem Höschlem o tom, co způsobily dva roky pandemie s naší duší, debatu Ondřeje Šmigola a jeho hostů nad fenoménem Harryho Pottera, esej Tomáše Glance o tom, jak si dnešní Rusko nepřipomíná zánik SSSR před třiceti lety, článek Mariana Kechlibara o procesu s americkou podvodnicí Elizabeth Holmesovou a také druhou část reportáže Jiřího Peňáse z dnešní Budapešti. A vedle toho další články, glosy a postřehy redaktorů Týdeníku Echo i externích spolupracovníků.
V rozhovoru Daniela Kaisera s Cyrilem Höschlem došlo i na kauzu tenisty Novaka Djokoviće. Psychiatr se na ni dívá takto: „Pro mě je potvrzením toho, co jsem právě říkal: že to není speciální stupidita naší vlády, to je stupidita v tomto případě australského systému, v jiných případech rakouského systému atd. To je stupidita, která vyplývá z celosvětové bezradnosti a která je sama celosvětová a nelze ji přišít jen té či oné špatné vládě. Samozřejmě že když moc trvá na dodržování pravidla, které se mezitím ukázalo nedostatečně podložené nebo zbytečné, je to stupidita. Typický příklad stupidity u nás byl zákaz vánočních trhů na volném prostranství a současně další provoz velkých nákupních center. Taková opatření nemají logiku a vidí to každý.“
„Proč je Harry Potter tak populární? Jak se z něho stal takový fenomén?“ ptá se u kulatého stolu Ondřej Šmigol. Isabela Moravcová říká: „Nyní 1. 1. vyšel nový dokument, Harry Potter: Návrat do Bradavic, tam je krásná podkapitolka, která se jmenuje Outsiders. Tam je to skvěle vylíčeno. Je tam, že Harry Potter dal nám, vyčleněným lidem ve světě, sílu, rodinu, přátele, i když je třeba v reálném světě nemáme. Vracíme se tam rádi, utíkáme před realitou, máme tam kouzla a naprosto všichni fanoušci čekáme, až dostaneme dopis z Bradavic.“ A Pavla Rýgrová dodává: „Je to kombinace silného příběhu, sympatického hlavního hrdiny a světa, do kterého jsme všichni chtěli patřit a který zároveň vždy vypadal celkem dostupně. Stačilo dostat dopis, nasednout do vlaku nebo projít hostincem na Příčnou ulici.“
„V Rusku se žádné podstatnější oslavy výročí definitivního konce SSSR, který nastal dne 26. 12. 1991, nekonaly. Důvodem ale není, že by sovětskou dobu nikdo nechtěl připomínat. Naopak: znak SSSR se srpem a kladivem, rudé hvězdy, zkratka CCCP i přídavné jméno „sovětský“ nejenom že nejsou tabu, ale jejich obliba stoupá, stejně jako zdůrazňování pozitivních aspektů stalinismu a zásluh samotného Stalina. Sovětská symbolika je v Rusku v módě stejně jako sovětská státní bezpečnost počínaje jejím sadistickým zakladatelem Felixem Dzeržinským a konče někdejším pěšákem agenturní sítě v NDR, který se později stal prezidentem a ani po více než 20 letech u moci se nechystá připustit svobodné volby, které by rozhodly o jeho nástupnictví.“ Tak začíná esej slavisty Tomáše Gůlance Místo oslav perzekuce.
