Sestrami přes železnou oponu: Do Československa se nevracej!

Co když ji nepozná? Neviděli se dvacet let. Jak se za takovou dobu člověk může změnit? Podívá se na svou třináctiletou dceru Ivanu a zkouší si připomenout sebe sama v jejím věku. Byla jen o pár let starší, když Jaroslavě psala, ať se nevrací. Vlády se tehdy chopili komunisté a její sestra by se svou povahou a schopnostmi neměla doma žádnou perspektivu. Ale co když se na letišti minou? Anglicky umí velmi průměrně a peníze jim vystačí jen na několik dní. Ne, tohle zvládne, v životě musela zvládnout mnohem horší věci. Zahnala obavy potřesením hlavou, jako kdyby si z vlasů chtěla setřepat vodu. U imigračního okénka se její pochybnosti potvrzují. „Z Československa? Pojďte prosím se mnou,“ vyzývá jí úředník.

Prohlídka a výslech jsou nepříjemné a trvají příliš dlouho. „Jedu za svou sestrou, Jaroslavou. Ano, žije v Southportu u Liverpoolu. Od roku 1948. Ano, bydlet budeme u ní. Ne, manžela jsem musela nechat doma, komunisté nedovolili vycestovat celé naší rodině. Ano, báli se, že bychom také mohli emigrovat.“

On by její Josef stejně nejel, letadla se bál, běželo jí hlavou. I auto, které si koupili pár let po svatbě a se kterým doufala, že budou vyjíždět aspoň na dovolenou k moři do Bulharska, pořád jen stojí vyleštěné v garáži. Ale stejně ji to mrzí. Pořád je na všechno sama. „Můžete jít, užijte si prázdniny ve Velké Británii,“ podává jí po nekonečných dvaceti minutách pasy imigrační úředník.

Když s dcerou vcházejí do letištní haly v Londýně-Heathrow, podlomí se jí kolena. Prostor u východu je prázdný. Ostatní pasažéři jejich letu už se rozešli a Jaroslavu nikde nevidí. Pouští kufry na zem a zkouší popadnout dech. Pak se posadí na nejbližší lavičku. Musí si promyslet, co budou dělat dál. Sundá si brýle a podepře dlaní čelo. V tu chvíli se někdo dotkne jejího ramene. Proti ní stojí drobná pohledná žena, na sobě letní šaty s nezvyklým vzorem. „Dobrý den, jste Zdenka Vlčková?“ Má jiný účes a v její češtině už je slyšet anglický akcent, Zdenka ale najednou nechápe, jak se mohla obávat, že by svou sestru nepoznala.

Malé Ivaně z toho srpnového výletu v roce 1967 zůstanou dvě výrazné vzpomínky. Dlouhé objetí její matky Zdenky a tety Jaroslavy v letištní hale a Trafalgarské náměstí, kde jí hejno holubů zobalo drobky chleba přímo z rozpažených rukou.

Grunt a čaj o páté

Na první pohled vůbec nevypadají jako sestry. Jaroslava má drobnou a křehkou postavu. I ve svém vysokém věku – je jí 94 let a tvář má rozrytou hlubokými vráskami – nikdy nevychází ze svého domu, aniž by byla nalíčená. Ráda používá rtěnky výrazné barvy, odstín ale nikdy není křiklavý. Náušnice, brož a náramek vždy dohromady tvoří nepřehlédnutelný šperkařský komplet, umí jej ale vybrat tak, aby nepůsobil chlubivě. Po mnoha letech v britském exilu a práce pro oděvní oddělení obchodního domu Marks and Spencer v Londýně je patrné, že si přirozeně osvojila styl a rituály vyšší střední třídy. Mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne usedá k porcelánovému servisu a vychutnává si svůj černý čaj – nejraději Earl Gray – , který nalévá do vyhřátého šálku. Nejprve ovšem mléko, nikdy obráceně, aby se tekutiny samy přirozeně promíchaly. Šálek pozvedá k ústům s mírně pokrčeným malíčkem. Teprve před pár lety se vzdala svého oblíbeného golfu a nedochází už ani na pravidelné partie v bridži, pořád se ale udržuje v obdivuhodné fyzické i intelektuální formě. Právě v tomto týdnu přijela naposledy do Čech. Chce ještě naposledy vidět Prahu a rodné Kročehlavy, dát sbohem příbuzným.

Oproti ní Zdeňka svou postavou s širokými boky a pánví působila spíš selsky. Často opakovala, že „polívka je grunt“ a zlobila se, když se rodina v neděli nesešla ve dvanáct hodin k obědu. „Nebudu to furt ohřívat,“ rozčilovala se. I ona se ráda oblékala do kostýmků, ale bylo na nich znát, že si je vyrobila doma. Šila i pro svou dceru a vnuky, jak se to naučila podle vzorů z Burdy, protože nabídka v obchodech s konfekcí za komunistů připomínala spíš výlohu s pracovními oděvy. Stejně jako Jaroslava byla přirozeně inteligentní, ale na rozdíl od ní už si vzdělání mohla doplnit jen samostudiem. Když přede dvěma lety zemřela, na nočním stolku jí ležely paměti Madeleine Albrightové.

Přestože se cesty Jaroslavy a Zdeňky v roce 1948 na dlouhá léta rozešly, jejich příběhy jsou soustavou spojitých nádob, ve kterých se dějiny 20. století vzájemně přelévaly a míchaly. To, co obě ženy spojovalo, byla zvláštní tvrdost, vyplývající nejspíš z traumatu z dětství. Nerady o něm mluvily. Hradbu náznaků a zamlčování prolomila až Zdenka pár let před svou smrtí. Během pohřbu rodinného přítele se štkavě rozplakala, což u ní bylo – i přes smutné okolnosti – nezvyklé. Neměla ráda projevy lítosti na veřejnosti. Přemohla jí vzpomínka, která se jí náhle vynořila z podvědomí. Vybavilo se jí, jak ve stejné pohřební síni stála jako sedmiletá holčička. V rakvi tehdy spočívalo tělo její matky a u nohou leželo v bílé zavinovačce mrtvé dítě – jejich předčasně narozený bratr. Tehdy si znovu připomněla, že jejich smrt nemusela být jen nešťastnou souhrou okolností.

Otec, který pracoval u Českých drah jako průvodčí, byl hrubián a několikrát manželku v přítomnosti svých dcer uhodil. A udělal to i večer před tím, než matka potratila a zemřela na silné krvácení. Jestli ale otec přímo zavinil její smrt? Na to už Zdenka nechtěla odpovídat a mlčí o tom i starší Jaroslava: „Neměly jsme hezké dětství. Už se k těm vzpomínkám nechci vracet, stydím se za ně,“ vysvětluje. Na každý pád obě sestry rodinu opustily hned, jak dosáhly plnoletosti.

Před a za oponou

Začátek války Jaroslavu zastihl na reálce v Kladně. Napsala tehdy esej o ztrátě svobody. Zatímco Zdenka zůstala v rodině a musela dál snášet život se zlostným otcem a brzy i náhradní matkou, ona se přestěhovala k příbuzným do Prahy. V rámci abiturientského kurzu si rozšířila vzdělání o psaní na stroji a administrativní práce a krátce na to nastoupila jako písařka do Lékárny u Černého orla. Byla to osudová volba.

Lékárnu už sedm generací vlastnila pražská patricijská rodina Fragnerových. Vedl ji tehdy jeden z pěti synů, Jiří, velmi nadaný vědec a obchodník, který získal zkušenosti na zahraniční stáži ve Spojených státech. V roce 1930 spolu se svým otcem v Dolních Měcholupech vybudoval továrnu na výrobu farmaceutik. Jejich Pražskou domácí masť nebo sirup Thymonel znal snad každý v republice a po válce se zde jako v jedné ze třech prvních zemí v Evropě zahájila výroba penicilinu – tehdy se nazýval Mykoin BF-510.

Jaroslava záhy upoutala ředitele podniku svou inteligencí a schopnostmi a stala se jeho osobní sekretářkou. O svém bývalém šéfovi mluví s respektem a obdivem. Popisuje jej jako taktního a bystrého muže, který se vůči ní nikdy nepokusil zneužít svého postavení a během protektorátu mnohokrát prokázal svou odvahu. Zatímco do války v podniku zaměstnával okolo 500 lidí, po nacistické okupaci se jejich počet rozrostl téměř na 800.

„Jiří Fragner dal práci spoustě mladých a nadaných lidí, aby je uchránil před totálním nasazením v říši,“ vysvětluje Jaroslava. „Pomáhal ale i rodinám svých židovských zaměstnanců, kteří skončili v koncentračních táborech. Jedné židovské rodině jsem pravidelně nosila nákupy s jídlem do jejich bytu na Starém Městě. Jiří Fragner mě vybral pro moji drobnou postavu – vypadala jsem jako malá holka a němečtí vojáci si mě nevšímali.“ Nacisté proti Fragnerovi nezasáhli, potřebovali farmaceutické produkty jeho továrny. Mohlo za tím ale být i něco jiného. Jaroslava vzpomíná, že jej v kanceláři pravidelně navštěvoval německý důstojník a Jiří Fragner mu vyplácel vysoké peněžní částky. Že by šlo o úplatek za shovívavost? Jistá si tím není.

O Jaroslaviných schopnostech výmluvně vypovídá i to, že ji Jiří Fragner chtěl po válce pověřit administrací obchodů s Velkou Británií a Spojenými státy. Podporoval jí proto v soukromém intenzivním studiu angličtiny i ve snaze získat v ostrovním království několikaměsíční stáž. A Jaroslava skutečně uspěla – v říjnu 1947 přistávala na letišti v Heathrow. V Británii začala nejprve pracovat jako au-pair, aby si zvykla na tamní prostředí a zlepšila si angličtinu. Než se ale stačila rozkoukat, četla si v jednom z únorových vydání Timesů, že v jejím rodném Československu proběhl převrat a moci se chopili komunisté. Nedělala si žádné iluze. Nikdy neměla o komunistech valné mínění. Během květnového osvobození jí sice pohltila atmosféra a všeobecné nadšení a stejně jako tisíce ostatních Pražanů vítala ruské vojáky s kyticí šeříků. Dokonce přemluvila svou domácí, aby mohla vzít dva ruské důstojníky na oběd. „Bylo to ode mne velmi naivní,“ vypráví. „Po obědě si položili nohy na stůl a chovali se, jako kdyby byli pořád na frontě. Nadšení z příchodu Rusů mě tak velmi brzy opustilo.“

Komunistický převrat ji přesto překvapil. Nevěděla, co má dělat, ale domů se jí příliš nechtělo. Obzvlášť po tom, co se před ní právě otevřely pracovní příležitosti, o nichž by si dříve nedovolila snít. Co když se už ale nebude moct nikdy vrátit? Napsala o radu Jiřímu Fragnerovi, své pražské tetě a samozřejmě sestře Zdence. Všichni jí odpověděli shodně: nevracej se, počkej, jak se politická situace vyvine. Následky převratu přišly vzápětí. Podnik Jiřího Fragnera komunisté znárodnili a přejmenovali na státní farmaceutický podnik SPOFA. Její sestru Zdenku, která tehdy pracovala ve Vitaně jako účetní, přeřadili do skladiště. Krátce na to Jaroslava navíc obdržela dopis, v němž jí sestra smutně oznamovala, že se zranila při práci s vysokozdvižným vozíkem a přišla o své první dítě. Naštěstí ale i ona patřila k nejspochopnějším pracovníkům v podniku, a tak si ji vedoucí účetního oddělení Vitany po dvou letech vyžádal zpátky.

Ve výtahu se Simonem Marksem

Jaroslavě mezitím opět pomohla náhoda. Když přišla do obchodního domu Marks and Spencer ucházet se o práci, potkala se tu s vedoucím exportního oddělení, který velmi dobře znal Fragnerova bratra Karla. Během války oba pracovali jako osobní tajemníci Jana Masaryka. Zavedl ji do personálního oddělení a pomohl jí získat místo písařky. Jaroslava se tak vrátila zpátky do svých prvních pražských let – seděla v místnosti spolu s dalšími šedesáti ženami a celé dny psala diktáty nebo přepisovala jiné dokumenty. Protože jí britské úřady neuznaly maturitní zkoušku, zapsala se na studia moderních jazyků – angličtiny a francouzštiny, a po dvou letech úspěšně absolvovala. Její nadřízení si opět brzy všimli jejího nadání i toho, jak vkusně se obléká – „říkali mi, že mám ‚common sense’“ – a nabídli jí místo v oděvním oddělení. Pak už Jaroslava pomalu a ambiciózně stoupala po kariérním žebříčku. Díky své drobné postavě a ideálním mírám se návrhářům hodila jako modelka pro zkoušení střihů i focení katalogů, později začala reklamní materiály sama připravovat a nakonec se vypracovala na pozici nákupčí. Jednou se potkala i se samotným Simonem Marksem.

V obchodním domě byly dva výtahy. První pro běžné zaměstnance a druhý pro vedení a ředitele, který měl pracovnu v pátém patře. Jaroslava tehdy jako pracovnice na úrovni tzv. semiexecutive mohla jet občas výtahem pro vedení, když někomu z jeho členů potřebovala předat nějaké listiny. „Jednou ke mě přistoupil nějaký vysoký muž. Zvedla jsem k němu hlavu a najednou se ve mě všechno zastavilo. Byl to Simon Marks,“ vypráví. Velmi rád prý zkoušel své zaměstnance a ptal se jich, zda nakupují v jeho obchodním domě. „Naštěstí jsem zrovna měla jeden z kostýmků, které jsme navrhovali v našem oddělení. Simon Marks spokojeně pokýval a pochválil mě,“ vypráví Jaroslava. Zbývalo se naučit jediné – pít dobrou whisky, jak bylo při obchodních schůzkách obvyklé. Pokud chtěla v silně konzervativní společnosti uspět, musela si osvojit alespoň některé mužské návyky.

Nejváženější titul

Jediné, co Jaroslavě kazilo radost z jejího úspěchu, byly zprávy od sestry. Už během návštěvy v srpnu 1967 jí Zdenka naznačovala, že její manželství není šťastné. Manžel jí sice nebil, ale jinak byl podobný vztekloun jako jejich otec. Teď se navíc dozvěděla, že má milostný poměr a chce se rozvést. Zdenka ale nechtěla ustupovat. Půjčila si peníze a postavila si dům hned vedle svého bývalého muže. Jedním z důvodů bylo i to, že nechtěla, aby její dcera vyrůstala bez otce jako ona. Přes den tak pracovala ve Vitaně a odpoledne dělala škvárové tvárnice a přidávala zedníkům. Ve stáří se jí těžká dřina připomněla úpornými bolestmi páteře, kvůli kterým nakonec skoro nemohla vstát z postele.

Když si Jaroslava četla její dopisy, trápila se výčitkami. Sestra jí sice psala, že jí přes železnou oponu nemůže nijak pomoct a že je ráda, že aspoň jí se daří. Vždycky k ní jako ke starší vzhlížela a byla hrdá na její úspěchy. Do sametové revoluce se po Zdeňčině návštěvě v Londýně viděly už jen jednou. Tehdy už se ale Jaroslava nejmenovala Škarbanová, jako za svobodna, ale Kellett. Myslela si, že po zkušenosti se svým otcem se nikdy nevdá, ale její muž Joe ji přesvědčil svou galantností a šarmem. Byl to vdovec se dvěma dcerami, pracoval jako ředitel střední školy. Seznámili se v golfovém klubu v Southportu u Liverpoolu, kam se Jaroslava přistěhovala poté, co jí přeplatila konkurence – nastoupila do obchodního domu Little Woods, kde dostala na starosti celé oděvní oddělení.

Před tím, než spolu s Joem vyrazili do Československa, musela absolvovat ponižující proceduru – vzdát se československého občanství. Pro hrdou vlastenku to nebylo jednoduché rozhodnutí. Touha vidět znovu svou sestru a rodnou zemi byla silnější. Přijeli v únoru 1982, celá republika byla tehdy pokrytá silnou vrstvou sněhu. Když zazvonili u dveří, přiběhli jim otevřít tři malí kluci, Zdenčini vnuci – Aleš, Petr a budoucí autor tohoto vyprávění. Tehdy už i Jaroslava byla babičkou. Stejně jako Zdenka měla tři vnuky. I když nebyli její, vždycky je považovala za vlastní. „Titul, kterého si ve svém životě vážím nejvíc, je ‚grandma’,“ usmívá se Jaroslava Kellett.

Tentokrát navždy

Po pádu železné opony si se Zdenkou snažily vynahradit všechen čas, kdy žily v odloučení. Každý druhý rok vyrážely na společné dovolené do exotických končin. Během pobytu sice vedly mnohdy vášnivé disputace o světové politice, ale po návratu nadšeně vyprávěly o návštěvě istanbulského bazaru nebo projížďce na velbloudovi v egyptské Gíze. Obě také zůstaly až do vysokého stáří aktivní. Zdenka dojížděla do Prahy na přednášky o historii architektury na univerzitu třetího věku a Jaroslava dávala soukromé lekce francouzštiny.

A jak se Jaroslava Kellet ohlíží za svým životem, v němž se jí podařilo prosadit v cizí zemi a v době, která ještě neznala sousloví ženská emancipace?

„Vážím si toho, že jsem toho dosáhla jen díky své inteligenci a znalostem, že to nikdy nebylo díky intimním vztahům s mými nadřízenými, jak jsem to často vídala u svých kolegyň,“ říká. „Stejně se jim to téměř nikdy nevyplatilo a nic tím nezískaly.“

Za dva dny se Jaroslava Kellet vrací do Británie. Poté, co navštívila hrob své sestry Zdenky a ještě jednou viděla Prahu, prý ale neodjíždí smutná, přestože tuší, že tentokrát je to opravdu navždy.