Vejce a rajčata zastínila to podstatné

Politická aréna

Vejce a rajčata zastínila to podstatné
Politická aréna

Martin Kupka

Vejce a rajčata na Albertově jsou pro mě důvodem hned k dvojímu nesouhlasu. Pískat nebo ukazovat červené karty není nijak nebezpečné a každá veřejně činná osoba – nejen politici, ale třeba i umělci nebo sportovci – ji musí umět snést. Ale házet na lidi cokoli, co jim může ublížit, se mi příčí.

Druhým důvodem mého rozladění je, že tato zbytečnost o minulém víkendu zastínila mnoho podstatně důležitějších událostí, které nelze pojmenovat jinak než jako relativizaci hodnot.

Skutečně pozoruhodný spektákl se odehrál při společném jednání obou komor parlamentu v budově bývalého federálního shromáždění. Pozornému posluchači místy nebylo jasné, co že se tu vlastně připomíná a jaký rok se píše.

Třeba bývalý předseda slovenského parlamentu Pavol Paška naříkal nad tím, že s listopadem 1989 skončilo i právo na práci, že se dnes mladí lidé musejí utkávat v konkurenčním boji na trhu práce. Mělo to být smutné, ale ve skutečnosti bylo smutné, že nezmínil ty mladé lidi, kteří před listopadem 1989 nemohli studovat a byli nuceni živit se kdovíjak, přestože měli talent učit, projektovat domy, bádat nebo třeba léčit lidi. K přehlídce marnosti přispěl i Zdeněk Škromach a další řečníci z řad komunistů.

Prezident zase na konferenci zpochybnil rozsah a význam zásahu na Národní třídě. Máme tomu rozumět, že brutální mlácení neozbrojených lidí je normálním, chce se mi říci stabilizujícím prvkem společenského života? Pak by totiž dávaly smysl neuvěřitelné prezidentovy výroky v čínské televizi o tom, co se chce v zemi velkého Maa naučit. O věrné službě ruské propagandě a vulgarismech, které měly všechny předchozí chyby překrýt, se mi už ani nechce psát…

Pokud se divím, proč prezident na Národní třídě nebyl – nebo se při tom minimálně nenechal vidět – musím se o to víc podivit, proč tam byl Andrej Babiš. Ten nejviditelnější politik, pardon, nepolitik, který nevynechá jedinou příležitost, aby uplynulých 25 let nepoplival. Celá země je podle něj matrix plný nemehel a nemakačenků, kde je všetko rozkradené. Tak snad chtěl vyjádřit radost nad tím, že aspoň jemu se daří době, že mu ti stateční zmlácení a mnozí další umožnili za uplynulé čtvrtstoletí vyrůst v bohatého, úspěšného a vlivného muže.

A tak mě v tom všem relativizování, rozmělňování a skepsi vlastně nejvíc potěšily pohledy lidí, kteří přišli tiše zapálit svíčku do podchodu na Národní třídě. Nehořekovali nad promarněnými příležitostmi a spálenou zemí, ačkoli nikdo z nich nemá skoro jistě ani tisícinu majetku či vlivu ministra financí. Vyzařovalo z nich přesvědčení, že i přes všechno rozředění počátečních hodnot a různé chyby na cestě bylo uplynulých 25 let jedním z nejlepších období našich dějin.

Jsem přesvědčen, že to tak může být i dál, pokud to všichni nepokazíme. Pokud neuvěříme panu Babišovi a jemu podobným, že všechno jde snadno, když se to řídí jako firma, stačí na sedmý nebo sedmnáctý pokus konečně najít ty správné lidi. Nebo se v prchavém příslibu krátkodechého zisku pokusíme přimknout znovu k Rusku se všemi specifickými projevy tamního režimu.

Naši svobodu navíc ohrožují naše vlastní rizika, třeba návyk na svobodu, pohodlí a relativní komfort. Když skoro všechno máme, nemusíme vlastně za nic moc bojovat. A tak snadno naskakujeme na přísliby, že z nás někdo sejme složité rozhodování o každodenních jednotlivostech našich životů, bojem o lepší životní úroveň počínaje.

Kolikrát už každý z nás slyšel, že by se obec nebo stát měly postarat o jedno, o druhé nebo o třetí! Tato cesta ale má jediný konec – společnost se nechá dobrovolně svázat dalšími a dalšími zákony, nařízeními a vyhláškami, které ji nenechají tápat a zbaví ji zbytečného rozhodování, co je správně. To totiž všemožní mesiáši už dávno vědí.

Naštěstí tu ale jsou lidé, kteří na takové vábničky neuslyší. Spoustu jsem jich viděl v pondělí v ulicích. Nemuseli právě něco křičet nebo se nápadně ukazovat. Přesto bylo zřejmé, že jejich kritický rozum, schopnost rozlišovat a svobodnou mysl se nikomu rozředit nepodařilo.