Dluhy jsou vyšší než na začátku dluhové krize

Juraj Karpiš působil ještě před pár lety dojmem ekonomického disidenta, nad jehož komentáři zdvíhali kolegové ze slovenských bank obočí. V době jednání o záchranném mechanismu eurozóny na sebe upozornil nekonvenčními názory, jako jeden z mála varoval před tím, že odpouštění dluhů může pouze odsunout řešení problému na pozdější dobu. Pozdější vývoj mu dal za pravdu.

V loňském roce vydal Karpiš objemnou knihu Zlé peniaze, v níž bez předsudků rozebírá příčiny finanční krize. Na vydání knihy vysbíral na českém crowdfundingovém portálu více než 9000 eur. Svým neotřelým, pronikavým stylem si jeho kniha získala velké uznání i mezi českými liberálními ekonomy. Ústřední myšlenkou je kritika současného způsobu vytváření peněz centrálními bankami, který podle Karpiše zneužívají politici a finančníci k vlastním cílům, a prohlubují tak problémy ekonomik.

Kritizujete, že současné peníze, které nazýváte „špatné peníze“, nejsou kryté. Ale čím by měly být peníze kryté, zlatem?

Já se trochu vyhýbám definici, co jsou dobré peníze. Protože to nevím. Byl bych rád, kdybychom to zjistili tak, že lidé budou mít na výběr. Je to jako s autem. Mám o něm určitou představu a nějaký podnikatel se pokusí udělat nejlevnější a nejkvalitnější auto, které by mělo splňovat moje požadavky. A to samé by mělo fungovat u peněz. Někdo by měl mít bezesné noci, jak by vytvořil co nejlepší peníze pro spotřebitele. Myslím si, že by takové peníze byly pravděpodobně kryté, protože krytí je taková pojistka. Jinak řečeno, krytí peněz slouží k tomu, aby jejich nabídka nebyla elastická a nemohly přibývat donekonečna jenom na základě toho, že si to někdo vymyslí. Dokonalou ilustrací elastických peněz je euro. Politici a úředníci se někde rozhodli, že budeme stimulovat a každý měsíc se jen tak vytiskne 60 nebo 80 miliard eur.

Faktické tištění peněz stále pokračuje. Co to způsobí v eurozóně, respektive v Evropské unii, v následujících pěti deseti letech?

Mám pocit, že jsme skoro nic nevyřešili. Kdysi na začátku se to jmenovalo dluhová krize, dnes tomu už tak říká málokdo, protože ty dluhy jsou vyšší než na začátku dluhové krize. Já říkám, že krize ještě neskončila a pravděpodobně teprve dospěje k nějakému vrcholu. To, co dnes vidíme, je výsledkem slabého ekonomického růstu. Proto nejsou inflační očekávání a proto si oni mohou dovolit tisknout peníze bez toho, že by to bylo vidět na spotřebitelských cenách. To přitom neznamená, že nemáme inflaci. Akciové trhy narostly od roku 2009 téměř o 300 procent. Jenže co udělají firmy? Vezmou ty nové peníze a místo toho, aby si pořídily nové stroje a zaměstnaly další lidi, většinou si koupí vlastní akcie. Připomíná to bájného hada Urobora, který požírá vlastní ocas. Celou ekonomiku ale nemůžete postavit na finančním trhu, tedy na tom, že si firmy budou zvyšovat cenu vlastních akcií jejich nakupováním. Dluhy se budou muset nějak řešit. Dojde k tomu tehdy, až začnou růst úroky.

A kdy předpokládáte, že se to stane?

Jsme skoro deset let po začátku krize v USA a pořád máme nulové úroky. Zvyšování může přijít tehdy, až lidé pocítí, že může existovat něco jako stagflace (současná vysoká inflace a stagnace ekonomiky – pozn. red.). Současná generace už něco takového nepamatuje. Než si ale lidé uvědomí, že ceny mohou růst navzdory tomu, že ekonomika klesá, a při rostoucí nezaměstnanosti, mohou úroky poskočit tak, že firmy, státy i lidé nebudou schopní splácet své dluhy. V současnosti si v Bratislavě každý bere hypotéku kvůli nejnižším úrokům v historii. Nikdo si ale teď nepřipouští, že úroky mohou jít nahoru. Jiným důvodem pro růst úroků může být ten, že ekonomika začne fungovat, že opravdu přijde hospodářský růst.

Celý rozhovor si přečtěte v Týdeníku Echo