Mě se to netýká, aneb cena lhostejnosti

Při svých diskusích o škodlivosti regulací se velice často setkávám s názorem „mě se to netýká“, já „to“ nemám zapotřebí nebo to nepotřebuji.

Je smutné, že touto formulací dává dotyčný najevo, že svoboda jeho spoluobčanů je mu lhostejná a že se má každý starat „jen o své“. Kam takový přístup vede, a vždy vedl, víme z historie dávné i nedávné a občan tohoto typu byl vždy oporou každého direktivního režimu. Prostě stav, kdy se každý „stará jen o své“, znamená rozdrobení občanů na malé skupiny, které nemají šanci věci změnit, a to ani demokratickým způsobem při volbách – je jich prostě příliš málo.

Naopak stav, kdy občané vnímají ohrožení svobod jiných jako ohrožení svobody své, je cestou, jak zabránit „pachatelům dobra“ ve snaze regulovat a směrnicovat každý aspekt lidského života.

Ale nejde jen o svobodu, jde i o peníze. Nositelé názorů „mě se to netýká“ nevědí, či spíše nechtějí vědět, že každá regulace má své náklady.

Z něčeho se totiž musí zaplatit tvorba regulace, prosazování regulace, kontrola regulace a následné vyhodnocení výsledků regulace a její následná optimalizace…. a i nová úřednická místa.

Je snad jasné, že jde o náklady státního rozpočtu, tedy o prostředky z daní občanů. Tím, že se tyto prostředky použijí na zcela neproduktivní regulace, zbyde státu míň peněz na školy, silnice, nemocnice, důchody a mnoho dalších věcí. Vlády regulace milující to pak obvykle řeší skrytým nebo otevřeným zvýšením daní.

Ale ani to není, bohužel, všechno. Například v případě implementace nové direktivy EU dojde nejen k masivnímu zvýšení právních úkonů (registrace kdečeho včetně poplašných pistolí, předovek a dalších „zbraní“, nutnost nových zbrojních průkazů), ale i k nutnosti řadu zbraní odevzdat. A protože je nejde vyvlastnit bez náhrady, vzniknou státu další náklady.

Stejně tak povinná podpora „obnovitelných zdrojů“ stojí stát ročně něco okolo 40 mld a každý občan si najde další náklady v ročním vyúčtování energií.

A dalo by se pokračovat přes povinné hubení ondater, kácení akátů a nejnovější požadavek na změnu výrobního postupu smažení hranolků, pečení chleba a pražení kávy.

Tyto zvýšené náklady výrobců se nezaplatí samy, zaplatí je koncový uživatel, tedy každý občan tohoto státu.

Tímto postupem, jako v příměru o „pomalu vařené žábě“, vytahují regulace všem peníze z kapes. Je smutné, že tohle řada občanů dosud nechápe, a že nechápe, že jde sice o relativně malé částky v jednotlivých případech, ale když se sečtou, jde již o značnou část rodinných příjmů.

A nejen to – všichni ti z peněz všech placení, „regulátoři“ snižují životní úroveň občanů i jinak. Oni totiž neprodukují nic užitečného… a stručně řečeno na trhu práce je díky tomu nedostatek pracovních sil produkujících „hmotné statky“ a nadbytek pracovních sil produkujících lejstra, která nikomu životní úroveň nezvýší.

Takže drazí, spoluobčané, až Vám bude zase někdo tvrdit, že se ho to či ono „netýká“, vězte, že prostě neumí (či nechce) počítat. Ke škodě své a hlavně ke škodě nás všech.

Závěrem bych si dovolil uvést poněkud upravený citát klasika ,,Nikdy se neptej, komu berou svobodu. Tobě ji berou“.