Matrix AB. Ano, to je Babiš

Kývnout dokumentaristovi Vítu Klusákovi na úmysl točit o vás film je trochu jako být patník a dát psovi bianco šek, až půjde kolem. Klusák už v minulosti projevil ve svých filmech zřetelně sklony k tendenčnosti. Napadá mě například Život a smrt v Tanvaldu (2013) o tehdy hojně diskutovaném případu, kdy se bílý Čech o silvestrovské noci střetl na neosvětlené postranní cestičce se dvěma romskými bratry a jednoho z nich během konfliktu zastřelil. Dokumentaristé tehdy přijeli do Tanvaldu, evidentně, aby odhalili rasismus místních a zpochybnili vinu obou bratří – a ignorovali věci, které přeživšího bratra coby hlavního svědka proti střelci znevěrohodňovaly. Filmařům se nakonec povedlo přimět k rozhovoru na kameru i střelce. Předpokládám, že jestli film s celou jeho kompozicí a vystavěnou argumentací posléze viděl, pomyslel si, že to byl od pánů filmařů trochu podraz.

Taky Andrej Babiš souhlas, aby se k němu Klusák přiblížil s kamerou, dal – a stejně i Matrix AB končí Babišovými slovy „Super podraz, pane Klusák.“ V celém filmu je divák svědkem rozpustilého kočkování obou stran, především Babiš se na kameru každou chvílí tváří, jak ho přítomnost filmařů obtěžuje, přitom je pořád nechá točit a připínat si od nich nechá do saka mikrofonek. Jeho slova o podrazu jdou ale nad rámec toho kočkování.

Čtěte také: Patolízalové, nepřátelé a koblihy místo jablek. Babišův svět

Stížnost na to, že ve filmu defilují samí jeho nepřátelé, je nepochybně míněna vážně. Klusák Babišovi okamžitě nabízí, ať tedy zareaguje nyní – čímž ale podezření z tendenčnosti jen potvrzuje. Po promítání, kdy se rozsvítí, by si jen nadčlověk dokázal hned v hlavě uspořádat všechny námitky, které ho během té hodiny a čtvrt musely napadat, tak, aby je obratem v mozku zkondenzoval a vystřihl na kameru. Při vědomí této slabiny v Klusákově přístupu je nicméně třeba konstatovat, že narozdíl od Tanvaldu tentokrát jeho metoda funguje a že se tu divák přeci jen víc než o předsudcích dokumentaristů dozví o dokumentovaném.

Dokumenty, jak se točí v Čechách, nebývají investigativní díla. Jsou impresionistické a lépe než k pátrání se hodí pro zachycení atmosféry, v ideálním případě k jakémusi hlubšímu vystižení podstaty. Například o složité a léta trvající bitvy mezi Agrofertem a zemědělcem z Jevišovic Bohumírem Radou by se měl zájemce informovat raději v nějakém delším dobře rešeršovaném textu, než se spolehnout na několik málo minut vyčleněných v Matrixu pro Radu.

Ale Klusákovi se dosti věrně podařilo zachytit to, co je na Babišovi znepokojivého. Dokonce i kdyby to byl v celém svém dospělém životě chudák, kterého podváděli obchodní partneři a který je v jádru hodný člověk. Je to byzantinismus celého projektu Babiš. Když Radmila Kleslová režisérovi svým mámovským tónem vypráví, že šéf v Agrofertu tradičně pořádá večírky pro zaměstnance a jak ho hrozně mrzí, když někdo z jeho zaměstnanců nemůže přijít, když sledujeme přehlídku podlézavosti, jíž je Babiš obklopen, když vidíme víkend pro velvyslance na Čapím hnízdě, na jehož neoprávněnou evropskou dotaci by se mělo podívat a nepodívá státní zastupitelství, máme pocit, že teď už může následovat jen přistání někde v Eurasii.

Kamera skvěle postihla i část Babišovy osobnosti, která takhle v televizi – pokud zrovna náhodou není podroben oponentuře – není vidět. Vicepremiér je tím rozesmátější, čím víc lidí na něj vidí. Může tohle u člověka, který sám o sobě mluvil jako o introvertovi, být přirozenost?

Způsob, jakým spontánně rozdává koblihy v podchodu nádraží nebo ve vchodu do metra, je důkaz, že Babiš dokáže být milý a dokonce i provozně vtipný („Zahoďte ta kyselá jabka od zkorumpované ODS“, říká v metru pasažérům, které právě obdaroval pražský lídr této strany Bohuslav Svoboda, agitující náhodou pár metrů od něho). Babišovi kritici, kteří s ním někdy měli tu čest, občas tvrdí, že šarm a vtip skutečně bývají nasazeny, když vás šéf potřebuje. Přes tento talent je vidět, že v tom muži skutečně je něco strojeného a neuvolněného. Partnerka Monika v knize vydané přáteli – tedy podřízenými zaměstnanci – k jeho šedesátinám vzpomíná jako na výjimečnou chvíli, kdy se její asketa a workoholik dokázal rozšoupnout a na večírku tančit do noci. Takovou scénu má i Klusák. Ale vidíme, jak Babiš i na večírku ANO sice „uvolněně“ tančí a usmívá se kolem, přitom ale neustále po očku sleduje okolí. Scéna je pět minut před koncem filmu, už kvůli ní by stál za to.

V Matrixu AB také vystupují Sabina Slonková a Jan Kasl, oba dva mu v klíčových chvílích, kdy šlo o to, aby si tvůrci veřejného mínění zvykli na nevídané mocenské chucpe, pomohli – ona dělala stafáž jako šéfredaktorka Mladé fronty Dnes, on se v barvách ANO toužil stát primátorem Prahy. Babiš po skončení promítačky Klusákovi namítá: „Máte tam Kasla zhrzeného“ a má pravdu. Přítomnost Jana Kasla by dávala větší smysl, kdyby místo obecných soudů nutně ústících v moralizování doplnil Babišův portrét konkrétními detaily a historkami.

Člověk, jemuž Babišova nevůle zbavit se po vstupu do vlády své velkofirmy a předtím nákup novin připadaly skandální od začátku, má v takové chvíli pocity, jaké asi mívali antikomunisté první hodiny, když později byli nuceni poslouchat a číst vývody odpadlých komunistů. Ale Milovan Djilas napsal svou kritiku komunistické byrokracie taky až v roce 1957 a tedy relativně pozdě, a přece byla ve své době užitečná.

Pokud se někdy Babišův projekt zřítí, má Matrix AB slušnou šanci stát se jednou z položek na seznamu momentů, u nichž se děti svých rodičů, dnes poslanců a zastupitelů za hnutí ANO, manažerů Agrofertu, redaktorů Mafry, umělců a sportovců sponzorovaných Agrofertem budou ptát: Jak jsi i po tomhle u toho mohl zůstat?