Čas mezi vlkem a psem
Rozpadá se Evropa?
TÝDENÍK ECHO
1
Jedna milá známá, se kterou jsem se dostal do půtky kvůli nějaké politické prkotině, mi napsala jakoby na usmířenou: „Máš kliku, že nejsi na Facebooku. Za posledních pár let se tam všichni slušní lidé rozhádali na smrt z nejrůznějších důvodů: Zeman, Klaus, Babiš, Putin, Krym, Donbas, utečenci, islám, Židé, Merkelová, Obama, Trump…“
Konstatace je to pravdivá: zrcadlo světa se rozbilo a to je špatné znamení – sedm let neštěstí. Jak se stalo, že včerejší slušňáci, jimž pro okamžité vzájemné porozumění stačila narážka, gesto, básnický veršík, dnes spolu nemluví, nezdraví se a raději při setkání přecházejí na protější chodník? Proč každá událost, která včera stmelovala, dnes spolehlivě každou partu štěpí?
Probuzení Timothyho Gartona Ashe
Je málo a stále méně těch, kdo nepodléhají panující ztrátě orientace, zbloudilosti, duševní skleslosti a záchvatům malomyslnosti. Platí to nejen pro obyčejné smrtelníky, ale také pro vysokobrvé intelektuály, včerejší guru a společenské autority. Dnes není hanba cítit se ztraceně. V časopise The New York Review of Books z 19. ledna letošního roku se britský historik Timothy Garton Ash dělí se čtenáři o své neveselé postřehy. Autor požívá v našich zeměpisných šířkách zaslouženého respektu. Je znalcem zdejších poměrů a osobním přítelem všech východoevropských duchovních velikánů. Esej má symbolický název Rozpadá se Evropa?. Epický text začíná nostalgickou notou: „Kdyby mě v lednu roku 2005 zmrazili kryogenní metodou, usínal bych jako šťastný Evropan.“ Bodejť by ne: kontinent byl zalit sluncem, celý v čokoládě a vatičce. Eurozóna kvetla a voněla, Východoevropané se nadšeně vraceli domů na Západ, bruselští činovníci s klotovými rukávy bodře sepisovali ústavu Unie, z jednoho konce Evropy na druhý se dalo cestovat bez dokladů a pohraničních kontrol. Tak jako všude, i na kyjevském Majdanu hrály orchestry nadšeným davům Ódu na radost.
Ve šťastné dřímotě uplynulo 12 let. Když přeskočíme něco málo řádků, čteme zprávu o děsivém procitnutí: „Kdyby mě v lednu roku 2017 rozmrazili, zažil bych takový šok, že bych nejspíš na místě zemřel. Kam se podíváš, všude krize a zkáza: zóna jednotné měny je nefunkční, slunné Athény vegetují v mizérii, mladí Španělé s doktorským titulem myjí nádobí v restauracích Londýna a Berlína, děti mých portugalských přátel hledají živobytí v Angole a Brazílii… Ústava nikdy nevstoupila v platnost – byla odmítnuta v důsledku referend ve Francii a Nizozemí. Brexit v mé vlasti mě zřejmě připraví o evropské občanství přesně v době 30. výročí sametových revolucí roku 1989.“
Všechno v tomto popisu silně připomínajícím nářky proroka Jeremiáše na egyptské poušti je věcně správné. Příklady úpadku se dají množit, což Timothy Garton Ash na dalších stránkách pilně činí. Čtenáře přitom neopouští tísnivý pocit, že z nesouladu mezi skutečností a slibnými očekáváními viní autor právě skutečnost, nikoli vlastní intelektuální selhání. Věhlasný expert přece neprospal celá ta léta v mrazáku, byl nejen svědkem, ale také vlivným účastníkem všech politických a sociálních dějů, jejichž výsledkem je popisovaný neutěšený stav Evropy. Ostatně zdaleka ne jen Evropy. Proč zavčas nevolal o pomoc, nebil na poplach, nezvedal varovně prst, nenabízel analytickou projekci nevyhnutelného vývoje? Jestliže důsledky jsou si v různých koutech světa k nerozlišení podobné, od Polska až po Austrálii, pak ani příčiny nebudou asi příliš rozdílné. Obávám se, že dokonalý znalec poměrů Timothy Garton Ash neuměl jasně formulovat, kde a čím skončí články logického řetězce, nejspíš ani nepozoroval jejich vzájemnou provázanost. Je možné se durdit a nadávat na skutečnost za to, že je tak neprůhledná a neuchopitelná, leč je to víceméně k ničemu. Proto stejně tak jako ostatní chytří a slušní lidé, kteří se na smrt rozhádali na Facebooku, i on stojí bezradně nad střepy roztříštěného zrcadla. Vyjmenovává příznaky, a nevystihuje příčiny dějů. Kdyby je znal, asi by je před čtenáři netajil.
Chytrost není moudrost
Jak praví talmud, k rozumnému chování samotný rozum nestačí. Někteří vzdělanci jsou příliš chytří na to, aby chápali jednoduché věci. Chytrost není totéž co moudrost. Vrásčité čelo ani bohatě vroubený mozek moudrost nezaručují. Vzdělanci, jejichž chytrost není povýšena na moudrost, z literatury vědí, že pokušitel Lucifer byl původním povoláním anděl světla a že Zlo rádo bere na sebe ty nejlíbeznější podoby – ale netuší, co si mají s tímto poznatkem počít. Vědí, že prostor se zakřivuje, a přesto jsou pokaždé překvapeni, když se opět ocitnou ve výchozím bodě, přestože chvátali stále vpřed. Hrdě se hlásí k jinak smýšlející menšině, ale chtějí vždy mluvit tak nějak jménem všeho lidu. Horují pro individualismus, ale nejlépe se cítí v davu a jeho početnost pokládají za kritérium pravdy. Máme recht, protože náš dav je o poznání početnější než ten váš, heč!
Nejjasnozřivější samozřejmě chápou, že se apokalyptické vidiny a eschatologické nálady nezrodily zbůhdarma. Deset prstů na rukou nám nestačí, abychom vyjmenovali všechny přetěžké problémy současnosti: vlnu teroru, zborcení světového řádu, radikální islamismus, záplavu utečenců, ochrnutí EU a její neschopnost formulovat novou agendu nebo alespoň vyměnit vládnoucí garnituru, brexit, pokušení „neliberální demokracie“, snahu protidemokratické internacionály ve složení Rusko, Čína a Írán vyplnit mocenské vzduchoprázdno, které po sobě záludně zanechal nobelista Obama, doktrínu „měkké síly“ v podobě cílené dezinformace a propagandistického průniku do západní společnosti, jíž byl preventivně vymiškován pud sebezáchovy. Nejsou to příčiny dnešního tristního stavu, nýbrž následky paradigmatu postmoderny, které doteď ovládalo civilizovaný svět. Zlom tisíciletí se časově kryl s vyvrcholením absolutního relativismu a neurčitosti. Veškeré normativní hodnoty, jež v minulosti tvořily pevný základ západní společnosti, byly shledány relativními a odloženy do sběrných surovin. Tam, kde je všechno relativní, beztvaré a tekuté, se stírají rozdíly nejen mezi kulturními styly, nýbrž také mezi domnělým a skutečným, starým a novým, Východem a Západem, zákonem a libovůlí, liberalismem a autoritářstvím, suverenitou a zasahováním do vnitřních záležitostí. Když vám říkají, že ideologie zemřely a nikomu už nestojí za hádku, že kol dokola je úplná globalizace, vězte, že venku řádí postmoderna. Neschopnost Západu postavit pevnou bezpečnostní strukturu, nízká efektivita ekonomiky, absence jakýchkoli projektů budoucnosti, úpadek filozofie a jiných nepřírodních věd, přehnaný vliv zábavního průmyslu – to všechno je bezplatným návdavkem k paradigmatu postmodernismu. Také fenomén Donalda Trumpa spadá do kategorie výpěstků tohoto paradigmatu, nikoli původců současného stavu. Pro tuto dobu šerosvitu se dokonce vžil zvláštní technický termín – postpravda. To znamená, že realita je odvozeninou představivosti, výplodem čisté fantazie. Pravda a lež více nejsou antipody, a patří do jedné synonymické řady. Je to čas mezi vlkem a psem, kdy na krajinu padne podivná mlha. Staré zvyky už neplatí a nové zatím nejsou.
Staré paradigma neumírá bez boje. Připouštím, že mnozí účastníci protitrumpovských washingtonských demonstrací vážně věří, že jejich početnost je soběstačným důkazem pravdy a známkou obnovení jednoty, jež se rozpadla na Facebooku. Jestliže se na jednom místě tolik různých lidí spojilo v jednotném protestním zanícení, musí mít pocit, že jsou na správné straně dějin. Za nejpovedenější vyjádření protestních nálad byl označen výrok zpěvačky Madonny: „Vyhul si ho sám!“ Prý je to emocionálně trefný a zároveň s filozofickým nadhledem vystižený patos demonstrace. A to odmítnutí musí Trumpa zatraceně bolet. Madonna to totiž umí jako málokterá, má tisíce děkovných dopisů. Inu, jaké časy, takové Madonny. Přestože formálním důvodem protestu byl strach z Trumpova sexismu, demonstrantům nechyběla silná sociální motivace. Jiná starletka ze showbyznysu si postěžovala, že zatímco nový prezident své parchanty obklopuje přepychem, její ratolesti jsou odsouzeny k živoření v bídě a musí žrát hlínu. Kdo by vyčetl hollywoodské krásce, že její příjmy stonásobně převyšují plat amerického prezidenta? Mezi uraženými ženami nechyběla ani hrdinka mého mládí, známá vyžírka tábora míru a socialismu Angela Davisová, tvor zranitelný, leč hrdý: ani vězení nezlomilo jejího komunistického ducha, nezpůsobilo výčitky svědomí a nedonutilo prosit o odpuštění sirotky po obětech jejího osvobozeneckého boje. Demonstrantům na dálku držel palečky také Bill Clinton, který od útlého dětství potíral sexismus, kudy chodil.
Jejich jednota je přízračná – stačí do ní strčit, a rozpadne se jako domeček z karet. Mají pocit, že vědí, proti čemu protestují, ale určitě by neuměli říct, co vlastně chtějí. Požadavek pozitivního programu vždy štěpí obecný protest proti nedokonalé skutečnosti. Jak by mohli formulovat vizi budoucnosti ve světě, kde takovou vizi nemá nikdo? Proto celý protest většinou ústí v pokus najít to hlavní, čarovné, zabijácké slůvko, které jednou provždy srazí odpůrce na kolena. Řada takových vražedných slov není nekonečná: nacionalista, sexista, rasista, fašista. To poslední je nejlepší, neboť nevyžaduje žádné rozklíčování. Není náhoda, že je to také nejoblíbenější slovo putinovské protizápadní propagandy.
Kde zrají hrozny hněvu?
Je příznačné, že se nejmasovější a nejnáruživější demonstrace daří svolávat kolem nejmarginálnějších témat nové americké administrativy. Přitom není málo vládních počinů, jež promíchávají kotlík sociálního bytí Ameriky tak, jako velká vařečka promíchává hustou bramboračku. Cílené snížení státních výdajů zasahuje milionovou třídu úředníků, jejichž zaměstnáním je přidělování sociálních dávek potřebným. Tato cizopasná vrstva bujela v posledních letech jako rakovinový nádor. Jeden z nejviditelnějších odkazů Obamova vládnutí je rozdělení společnosti na potřebné a jejich úřední obsluhu. Čím více je těch prvních, tím více je i těch druhých – toť obvyklá rovnice. Zákaz spojování politické činnosti s lobbováním ve prospěch nadnárodních korporací a cizích států do hloubi duše uráží početnou skupinu profesionálů v tomto oboru korupčního podnikání. Rodinná nadace Clintonových, která si po léta přilepšovala byznysem politického lobbování, byla prozíravě zrušena v den Trumpovy inaugurace. Avšak je mnoho dalších mistrů lobbingu, kteří mají na Trumpa pochopitelnou pifku. Do stejné řady patří hrozba zvýšeného zdaňování nadnárodních společností využívajících přeshraniční outsourcing, farmaceutických firem předražujících léky, burziánů těžících nadměrné zisky z insiderských informací. Opravdu tyto zásadní sociální počiny zajímají Američany méně než Trumpovo harašení? Vždyť jeho dětinská sebechvála ve srovnání s oplzlým slovníkem a životní zkušeností protestujících pansexuálek vypadá jako nevinný žert schopný uvést do rozpaků leda tak Kristovu nevěstu. Kde se tedy bere takové rozlícení demonstrantů, takové zralé hrozny hněvu? Není to náhodou jen dovedné kanalizování vášní do nastaveného koryta? Nepadaly na rozzuřený dav dlouhé stíny poškozených byrokratů, burziánů a lobbistů, kteří se bojí, že přijdou o práci, příjmy nebo všechno dohromady? A proto žádná lež jim není příliš velká – jen když zvítězí pravda.
